Big Sur

Po nabubřelém a ducha předlohy potírajícím On the Road je to rozhodně krok správným směrem. Přesné obsazení, krásná kamera a potlačení režisérského a scenáristického ega tomu jen pomáhají. Polish ví, na kom celé to kouzlo stojí a že nemá cenu přepisovat nepřepsatelné. Ano, pořád by se dalo spekulovat, jestli to není tak trochu zbytečné točit film celý postavený na vnitřním monologu hlavní postavy, ale tohle zpracování je natolik sympatické a přesné, že nad tím nejspíš v průběhu filmu přemýšlet nebudete a prostě se necháte unášet krásou přírody a volností Kerouacových slovních pochodů. (15.01.2014)

Skvělé zpracování skvělé Kerouacovy knížky. Sedlo mi mnohem lépe, než zpracování On The Road (2012), které na mě svým stylem, typy herců i jejich projevem působilo tak, že se snaží komerčně zalíbit současnému divákovi, být atraktivním filmem pro dnešní teenagery a žrouty popcornu. Big Sur se myslím ničím nepodbízí a je lepší ve výběru herců (všechny tři hlavní postavy - Jack, Neal i Carolyn byly myslím hodně věrné realitě). Stejně jako kniha je i děj filmu neradostně filosofující a dušezpytně těžkomyslný. Kerouac sebekriticky obnažuje a popisuje svou prázdnotu, smutek a světabol, a taky svoje utrpení z rozporu, že ačkoliv je idolem beatnické mládeže s aureolou vyznavače zenu a extatického milovníka života, ve skutečnosti je už spíš životem unavený a otrávený stárnoucí chlap s na povrch se deroucí prudérní (a pokryteckou) katolickou výchovou, který se pomalu upíjí ke svému hořkému konci. Kdo četl Kerouacovy knihy i knihy o něm (včetně třeba výborných vzpomínek Carolyn Cassadyové), neměl by být zklamaný, myslím že je "to" tam. A kromě krásného vizuálu a příjemné hudby se mi taky líbilo, že ve filmu jsou použita skutečná jména všech postav (popravdě mi ty Kerouacovy matoucí přezdívky přišly vždycky hrozně rušivé, protože jsem jeho knížky četl vlastně i tak trochu jako literaturu faktu). (31.12.2014)

Přestože jsem toho názoru, že by beatnické skopičiny měly zůstat pouze na papíře a přestože Big Sur osobně považuji za Kerouacův opus magnum, tak ve mně tato adaptace nevyvolala blesky spravedlivého rozhořčení, ba naopak. Když už chce nějaký bodrý jožin seznámit dvacátéprvní století s poetikou beat generation skrz filmové plátno, tak se nestydím říct, že je tohle zpracování správná cesta. Zlepšení oproti loňskému On the Road je znatelné. Ten základní pilíř všeho zlepšení vidím ve faktu, že tu nikdo neprojíždí kaďák Stevu Buscemimu. Ale proti gustu žádný dišputát, žejo. Kerouac je srdcař všech srdcařů, a proto má jeho náhled do zdevastované duše alkoholika mnohonásobně větší hodnotu než od mistra teoretika Zoly. Možná je to mou hanebnou přitepleností, ale to jeho ukňourané sebelítostivé bědování, nekonečná honba, nekonečné cajdákování s cílem oprostit se od otravných mladých hejsků, alkoholového oparu, smrti a samoty mi prostě sedlo jako průměrná běloška na průměrný bílý penis. Jediná výtka putuje směrem k odfláklému závěrečnému deliriu, neboť v knize to byla několikastránková esence hnusu a deprese a vlastně ultimátní vyvrcholení předcházejícího odvárku hnusu a deprese, ehm. Každopádně asi doporučuji. (20.02.2015)

Knížku jsem četl tak dávno, že už si z ní sotva co pamatuju, ale podle mě se filmu povedlo zachytit ducha této Kerouakovy prózy velmi dobře. Děj se odehrává někdy v roce 1960, kdy byl Kerouac na vrcholu slávy, takřka všechny knihy už měl napsané, po úspěchu Na cestě mohly konečně i vycházet, a Kerouac a Neal Cassady se stali živými legendami a idoly celé generace. Sami už ale ani zdaleka nebyli těmi nespoutanými beatniky z konce 40. let a tak nějak nevěděli, jak se se svou situací a životem vyrovnat. Každý to udělal po svém a oba to dovedlo k sebedestrukci koncem 60. let. Film ukazuje temné stránky Kerouakovy duše, jeho zhoršující se alkoholismus, jeho nevyrovnanost a náladovost, katolický konzervatismus ve sporu se zenovým buddhismem, záblesky radosti ze života a harmonie všehomíra se střídají s depresemi a záchvaty beznaděje. Velice smutný pohled na pomalý konec jednoho z největších spisovatelů 20. století. Výborná hudba, kamera i herci, vytkl bych snad jen jakousi umělost a liduprázdnost světa, v němž se filmoví hrdinové pohybují. (29.12.2014)

On the Road byl jeho život beatníka, ale tady to bylo takové jemnější brnkání na citlivou část divákovy duše, ne tolik explicitní a Jack mně tady sednul možná o chlup víc. Jde o téměř konečnou fázi života, kterou si Kerouac mapuje na Big Suru a styl vyprávěnou formou samotného Jacka byl trefou do černého. Úplně přesně jak jsem to cítila i já, tak to tady už napsal Popluh. Kdo od Jacka nic nečetl, tak ho Big Sur možná moc neosloví a nebo na tenhle Jackův vnitřní monolog musí být správně naladěný a to já tentokrát byla. Michael Polish se pomalu, ale jistě dostává do mého povědomí. (17.08.2014)