Big Sur

On the Road byl jeho život beatníka, ale tady to bylo takové jemnější brnkání na citlivou část divákovy duše, ne tolik explicitní a Jack mně tady sednul možná o chlup víc. Jde o téměř konečnou fázi života, kterou si Kerouac mapuje na Big Suru a styl vyprávěnou formou samotného Jacka byl trefou do černého. Úplně přesně jak jsem to cítila i já, tak to tady už napsal Popluh. Kdo od Jacka nic nečetl, tak ho Big Sur možná moc neosloví a nebo na tenhle Jackův vnitřní monolog musí být správně naladěný a to já tentokrát byla. Michael Polish se pomalu, ale jistě dostává do mého povědomí. (17.08.2014)

Po nabubřelém a ducha předlohy potírajícím On the Road je to rozhodně krok správným směrem. Přesné obsazení, krásná kamera a potlačení režisérského a scenáristického ega tomu jen pomáhají. Polish ví, na kom celé to kouzlo stojí a že nemá cenu přepisovat nepřepsatelné. Ano, pořád by se dalo spekulovat, jestli to není tak trochu zbytečné točit film celý postavený na vnitřním monologu hlavní postavy, ale tohle zpracování je natolik sympatické a přesné, že nad tím nejspíš v průběhu filmu přemýšlet nebudete a prostě se necháte unášet krásou přírody a volností Kerouacových slovních pochodů. (15.01.2014)

Přestože jsem toho názoru, že by beatnické skopičiny měly zůstat pouze na papíře a přestože Big Sur osobně považuji za Kerouacův opus magnum, tak ve mně tato adaptace nevyvolala blesky spravedlivého rozhořčení, ba naopak. Když už chce nějaký bodrý jožin seznámit dvacátéprvní století s poetikou beat generation skrz filmové plátno, tak se nestydím říct, že je tohle zpracování správná cesta. Zlepšení oproti loňskému On the Road je znatelné. Ten základní pilíř všeho zlepšení vidím ve faktu, že tu nikdo neprojíždí kaďák Stevu Buscemimu. Ale proti gustu žádný dišputát, žejo. Kerouac je srdcař všech srdcařů, a proto má jeho náhled do zdevastované duše alkoholika mnohonásobně větší hodnotu než od mistra teoretika Zoly. Možná je to mou hanebnou přitepleností, ale to jeho ukňourané sebelítostivé bědování, nekonečná honba, nekonečné cajdákování s cílem oprostit se od otravných mladých hejsků, alkoholového oparu, smrti a samoty mi prostě sedlo jako průměrná běloška na průměrný bílý penis. Jediná výtka putuje směrem k odfláklému závěrečnému deliriu, neboť v knize to byla několikastránková esence hnusu a deprese a vlastně ultimátní vyvrcholení předcházejícího odvárku hnusu a deprese, ehm. Každopádně asi doporučuji. (20.02.2015)

Nie, toto naozaj nie! Nikdy ma beatnici dostatočne neočarili a ten ich bohémsky život mi je skôr nesympatický. Stále len zábava, alkohol, cigarety a bordel - no a na ďalší deň samá sebaľútosť a depresia. O čom je to? Od Big Sur som v podstate nečakal nič extra, no dostal som ešte menej. Absolútny lyrizmus filmu od začiatku až po úplný koniec - to veru nie je nič pre mňa. Žiadny dej, žiadny poriadny vývoj postáv, len stále dokola a dokola to isté, samozrejme za sprievodu nekonečného monológu hlavnej postavy. Vizuálne síce vydarené, ale ak by som si chcel pozrieť očarujće scenérie kalifornského pobrežia, tak to by som si radšej rovno mohol pustiť dokument. (17.06.2014)

Som spokojnejší ako v prípade On the road. Obrazová a slovná meditácia v prostredí úchvatného Big Suru, kde Jack rozmýšľa, bojuje zo svojími nočnými morami a pije, píše, miluje sa a klame a túži a má starosti a cestuje a rozjíma a spomína a myslí na Neala Cassidyho. Polish natočil dravý film presne v duchu Beat Generation. Možno ku koncu ešte trocha pridal namiesto toho aby spomalil a nechal myšlienky nech zasiahnú to správne miesto v divákovej hlave. Ale inak som takmer spokojný. Je to stále o tom istom a predsa to znova odráža ducha jednej generácie. Ducha, ktorú si na americkej kultúre cením úplne najviac. Plus to má výbornú hudbu. Barr je ako Kerouac bezchybný a Bosworth bola očarujúca. Škoda, že sa tam nezdržala dlhšie. (23.12.2013)