Černý Petr

-Smím prosit? -Dyť nehrajou. Nestárnoucí portrét mladého člověka na rozcestí i výpověď o zacykleném světě mezigeneračního neporozumění. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. monologů otce, vzorového patriarchy ze staré školy). Mohli bychom filmu vyčítat nevyrovnaný rytmus (o jehož kontrolu se třeba v Láskách staral Menšík), jenže agonie trapnosti a rozpačitého ticha, která nemá konce, zapadá do snahy ukázat mládež bez idealizování, takovou, jaká skutečně byla (a nejspíš stále je) - váhavá, nesamostatná, bez ambicí. Mladí hrdinové nemají vzory, které by následovali a sami se k činnosti motivovat nedokážou a vlastně ani nemají prostor k tomu, aby se rozhodli nezávisle. Petr nechce či nedokáže být ani fízlem bdícím nad zákazníky, ani tvrdě makajícím dělníkem. Zajímá ho jen Aša, kterou ale zase moc nezajímá Petr (pokud zrovna nepotřebuje nakládané okurky ze samoobsluhy). Svou dramaturgickou rozvolněností (několik volně provázaných epizod bez výraznějšího vývoje zápletky nebo hrdiny) zachází film podobně daleko jako některé experimenty francouzské nové vlny (např. U konce s dechem). Výsledný efekt je ovšem diametrálně odlišný - přiblížení se skutečnosti, nikoliv její rozbití. Zakončení nikam nevedoucího cyklu Petrových drobných trapasů a otcových velkých moralizujících výstupů mrtvolkou (přerušenou jedním příznačně apatickým pohledem) pak podobně jako „zatuhnutí“ postav v Intimním osvětlení vydává za tisíc slov. 90% Zajímavé komentáře: genetique, Radko, Kimon, jahol, slunicko2 (14.06.2012)

Mám dojem, že je to právě Miloš Forman, kdo ve svých filmech (hlavně v Černém Petrovi, Hoří má panenko a Láskách jedné plavovlásky) úplně nejlíp vystihnul českou společnost 60. let, navíc s úžasným smyslem pro (většinou docela černej) humor. Černý Petr je výborná komedie, ale kromě toho skoro až psychologická studie celý řady lidských typů, ať už lidí střední generace, formovaných prožitkem války a atmosférou krušných poválečných desetiletí, anebo generace teenagerů dospívajících na počátku šedesátých let. Formanovy postavy jsou živý, uvěřitelný lidi, který se ze všech sil (a často dost neohrabaně) snaží vypořádat se svými rolemi v rodině, mezi kamarády, ve vztazích... Představitele všech rolí vybral Forman bezchybně, i když nejvíc pozornosti na sebe zaslouženě strhávají vynikající Vladimír Pucholt a Jan Vostrčil. (17.11.2006)

Jeden z najvtipnejších filmov českej novej vlny. To dokázal aj so svojou nezúčastnenou kamerou, pri ktorej máte podobne ako v niektorých iných vlnových filmoch pocit, že sa na mieste ocitla náhodou a protagonisti o nej nevedia. Prvé lásky, spory s kamarátmi, generačné trable a horkosladká mladosť. Napriek tomu žiadna zľudovelá hláškovitá klasika, ako Formanov nasledujúci film. Je tu cítiť ešte mierna neistota v točení epizodického filmu bez dramatického oblúku a deja. Ale dôkaz, že záživný film sa môže zaobísť aj bez jasnej zápletky. Teď mě sleduj, jo? Sleduj mě... (30.01.2014)

Dost to celé připomínalo Lásky jedné plavovlásky. Až na to, že to tentokrát bylo podáno více z té mužské perspektivy. Sem tam se nad dialogy člověk pousmál, ale žádná velká sláva. Valná část stopáže je zastoupena jedním plesem, na který jediný se dalo trošku koukat. Jinak se tehdy pařívalo. Dalším kamenem úrazu bylo obsazení ženských rolí. Zrůdička vedle zrůdičky. Trpěl jsem. Samotná dějová linie je krajně nezajímavá. Dohromady slabé dvě. Vím, že se jedná o jednu z prvních formanovin, ale přesto se neubráním zklamání. (31.05.2016)

"Ahój!" __________ Bravurní celovečerní debut Miloše Formana, v kterém jako tehdy jedenatřicetiletý vycházející režisér pomalu ale jistě buduje svůj specifický tvůrčí rukopis, díky němuž je považován za jednu z nejtalentovanějších osobností české nové vlny. Do svého debutu totiž kvůli nedostatku finančních prostředků Forman obsadil neherce, čímž však definoval svou jedinečnou autorskou poetiku. Forman dal nehercům relativně volnou ruku v jejich hereckém projevu, tudíž většina dialogů je čistě improvizovaných, aniž by si toho divák byť povšiml, díky čemuž snímek bezprostředně získává velice realistický a civilní rozměr.... Tyto prvky dělají z Černého Petra nejen autentickou sondu do života šestnáctiletého Petra (Ladislav Jakim), učedníka pracujícího v samoobsluze, ale zároveň skoro až dokumentární studii mezigeneračního (otcovského) neporozumění a maloměštácké povahy, která žánrově osciluje mezi čistokrevnou komedií a konverzačním dramatem. A jelikož jde o snímek o strastech a radostech mládí, vyznačuje se jistou lehkomyslností, jednoduchostí a pomyslnou pubertální nostalgií. Forman přesto jednotlivé nuance mládí nevykresluje čistě idealisticky či bez příkras, a nezveličuje je. Jednotlivý příhody z Petrova života tak mohou zdánlivě působit jako relativně bezvýznamné, přesto jde o formativní okamžiky a životní situace, v nichž se najde snad každej. A to se vyplatí, Horste. (02.02.2023)