Láska v hrobě

Když se na něco dlouho těším, většinou bývám zklamaná. Tenhle dokument ale předčil všechna má očekávání. Od idylické letní pohody, směle konkurující některým slavným obrazům (Janino koupání) až po tu nejrealističtější realitu (pro nás výhoda bez čichových vjemů)....Asi ještě nějakou dobu mi bude ležet v hlavě tahle nešťastně šťastná láska až za hrob - i díky našemu kamarádovi Tondovi, bezdomovci, který nás toho tolik naučil...taky nás už sleduje "shora". Tondo, Jano, Honzo, snad jste opravdu byli občas svobodnější než my ostatní.... (02.08.2013)

Žádné překvapení se nekonalo. Honza s Janou byli dobrý, protože ochotný materiál, ale jejich příběhy mě nechytly. Nedoučená švadlena a zedník, oba je víc a víc ničil chlast. A dál? Tohle bylo jen konstatování něčeho, co už snad po dvaceti letech budování kapitalismu všichni víme. Nefunguješ, řítíš se do pekla. Film jako důkaz. Pro mě trochu málo.P.S.: podle mě to nemělo být o bezdomovectví, ale o chlastu. to tady v tom případě (v těchto dvou případech) byla alfa a omega všeho. a jestli nebyla, a oni začali chlastat až na ulici, tak bych chtěl vědět víc o jejich minulosti. původně jsem uvažoval i o čtyřech, pak mi to vycházelo na tři, a teď bych dal panu Vondráčkovi nejraději jen dvě- za tu práci, co s tím evidentně měl. ale tohle odfláknul. vsadil bych si ovšem na to, že Vondráček nepohořel jako režisér, ale jako dramaturg. jo, na ulici jsou bezdomovci, jejichž příběh by člověka chytl za srdce, ale tihle dva spiťaři to nebyli. bezdomovcům obecně udělal tvůrce spíš antireklamu, což určitě nezamýšlel. ale při pohledu na nefachčenko trosku Honzu a ožralou, pochcanou Janu bych se nerozdal, fakt že ne. (04.09.2013)

Láska v hrobě mě několikrát dohnala k hysterickému smíchu. K řadě výjevů jsem nenašel vhodnější diváckou odezvu. Dokument se zdržuje otevřeného komentáře sociálních poměrů, což neznamená, že nejsou přítomny ve formě poznámek na okraji. Letmá zmínka k rozpočtu na rekonstrukci krchova [70 míčů], obnášející likvidaci provizorních přístřešků živých lidí, je výmluvná. Jestliže se u třeštíkovských časosběren někdy potýkám s pachutí voyeristického sadismu [i když jde ASI o dokumentaristické sebezapření], Vondráček v tomto směru proti srsti není. Nejspíš to je tím, co nezůstalo ve střižně, vtipné momenty, odlehčující hrůzu svobodného živobytí - zlitá Jana mudrující, že v Bémově rybí polévce "plave nějaká ploutev", Honza šplhající na hrobku, aby vyzpíval Janě lásku, nebo když kolozubými ústy zlomyslně komentuje práci "otroků", hřbitovních dělníků. Tyto vzácné okamžiky nejenže svědčí o tom, že život bezďáků není jen hlad, chlast, zima a holistní utrpení, nýbrž skrze dobrodružnou autenticitu uvádějí do hanby ustaraně otročící diváky hned dvakrát - poprvé, že takovou bídu dovolíme, podruhé, jak banálně na rozdíl od srdnatého Jana a zkoušené Jany žijeme a umíráme. Nejsilnější divácký zážitek za hodně dlouhou dobu. Čistých pět. (13.09.2014)

Tento dokument mi hodně připomínal tématem podobnou Katku, akorát místo feťáků se zaobíral bezdomovci. Opět šlo o silný příběh a ještě více než u výše jmenovaného díla se podařilo režisérovi nevstupovat do natáčení. Na druhou stranu, hudba byla s tím evokováním určitých emocí už dost na hraně, sympatie/lítost k hlavním hrdinům jsem necítil snad žádné (možná za to může nedostatečné věnování se jejich minulosti, která je přivedla do této situace), a proto hodnotím slabšími 4*. „Ničí můj domov.“ (02.03.2013)

Jan a Jana jako naši průvodci na cestě na úplné dno. Je to tedy opravdu síla, jen to ohánění se svobodou si mohli trochu odpustit, ale chápu, že se to lépe podává jako vlastní volba, než série špatných rozhodnutí. David Vondráček si evidentně získal jejich naprostou důvěru, takže z natočeného materiálu dal dohromady výborný časosběrný dokument (90%). (12.01.2014)