Umelec

Hugo byl poctou filmu, The Artist je filmem, který si poctu zaslouží. I přes svou obrazovou (formát 4:3) a zvukovou omezenost, je totiž vizuálně podmanivější než většina CGI filmů a příběhem poutavější než většina ukecaných romantických komedií. Jean Dujardin vypadá (i hraje), jako kdyby strojem času přicestoval přímo z 20. let a už jen kvůli psovi Uggiemu by měla Akademie začít uvažovat nad udělováním "zvířecích" Oscarů. (09.01.2012)

The Artist pochopitelně není zdaleka tak špatný, jak by tomu odpovídala moje jediná hvězdička, ale není ale zdaleka tak dobrý, jak by tomu nasvědčovaly nadšené komentáře a pětihvězdičkové nadělení od ostatních. To, že má četné nominace na Oscara a reálnou naději na celkové vítězství, pak ponechávám zcela stranou, protože nadílka Oscarů nepředstavovala a nepředstavuje v dějinách kinematografie punc kvality. Představuje jednoduše kalkul filmové akademie, která podléhá nějakým trendům, náladě a šikovné reklamě distributora, podobně jako i divácká obec. Napíšu to takhle: The Artist je typický midcult tak, jak ho definuje Umberto Eco ve své knize esejů věnovaných kultuře, která u nás vyšla pod názvem Skeptici a těšitelé. To znamená zručně vyrobené dílko, které se tváří jako avantgarda a chytře pracuje se snobstvím té části filmových diváků, která opovrhuje běžnou konzumní produkcí a sama sebe pasuje za ctitele artové produkce. Je to filmík, který nezatěžuje mozkové závity, za kterým se neskrývá myšlenka a umělecké riziko, sází na jistoty a profesionalitu filmového řemesla. Samozřejmě není ani originální, tohle tady bylo už několikrát a řekl bych ne v tak líbivém, ale pociťově přesvědčivějším provedení. Takovému Juhovi jsem svého času nadělil 4* a příjemně mě potěšil. The Artist má tu smůlu, že jsem ho viděl v kině, které jinak navštěvuju jen vzácně a přísně si vybírám. Vidět ho v televizi, po 20 minutách bych ho vypnul a nehodnotil. Takhle mě nebetyčně naštval, zvlášť když jsem byl ve společnosti a nemohl odejít z kina. Pro mě je prostě moc líbivý a povrchní, emočně se s ním úplně míjím a nějak nedokážu přistoupit na jeho hru. Připomíná mi obrovské mýdlové bubliny, které moje děti vytvářely v IQ Parku v Liberci. Vypadají efektně, ale vzápětí prasknou a nic po nich nezůstane. Za dva roky, až pomine momentální oscarové oslnění a vyprchá efekt šikovné marketingové kampaně produkční společnosti, po Umělci neštěkne myslím ani pes. Ale abych nepsal jen o záporech, Bérénice Bejo je opravdu půvabná, stylizace do konce 20. let sice má s realitou tehdejších dějů ve filmové výrobě málo společného, ale má své kouzlo a sestříhaná do stylové 30minutové grotesky by ve mě vyvolala úplně jiné pocity. Celkový dojem: 25 %. (25.02.2012)

Hravé a do filmu zamilované. Kdyby se v poslední třetině natvrdo neklouzalo do existenciální roviny a nekřičelo tak okatě o "němé" emoce, byl by z Umělce odvážlivec roku, který teď zaslouženě sbírá vavříny. Takhle se nemůžu zbavit pocitu příliš chtěné gradace, která tím pádem funguje o chlup méně než by mohla, ale v důsledku musím stejně chválit. Hlavní dvojice září v každém úsměvu či tanci, dobové filmy nutí vzpomínat a retro soundtrack funguje tak dokonale, že jsem ono převtělení do dvacátých let hltal do posledního políčka. Jako celek ale kvůli výše zmíněnému jen za 75%. (27.01.2012)

Kdo by to byl řekl, že němý film mě dokáže uzemnit i v době, kdy vládne zvuk a především se bouří třetí dimenze. Vlastně je to naprosto překrásný návrat a poklona filmu minulosti. A od toho se odvíjí i samotný, velice nápaditý příběh. No a musím se přiznat, že ačkoliv se mi Jean Dujardin v dřívějších filmech jevil trošku jako pošuk, tady se bez zvuku předvedl jako mistr svého řemesla. Snad nikdy nezapomenu na scénu, kdy se objeví na bále, zamračí se a cosi hledá. V té tváři je tolik emocí, které nejde popsat ani mluvou. Prostě v tu ránu naprosto pochopíte, co tím vším je myšleno. A nějaký text a zvuk? Bez toho se bez problémů obejdete. Stejně tak závěrečná scéna. Krásnější taneční číslo jsem si nemohl ani představit. A na jeden zátah? Ty bláho, to ještě někdo takové scény v dnešní době točí? Klobouk dolů, takový filmový zážitek nevzniká každý den. A nejspíš je to i dobře. Díky tomu tento film získává obrovský důraz na jedinečnost, kterou nikdy neztratí. (20.12.2013)

Prekvapivý hit a neočakávaný oscarový triumf bol pred pár rokmi zjavením. Nemý európsky film sa totiž v ére, keď kinám kraľujú komiksové adaptácie a nekonečné pokračovania Transformerov dokázal uchytiť aj pred mainstreamovým publikom. Krásne ohliadnutie za jedným z najrevolučnejších období kinematografie má svoje chyby, no takisto obrovské srdce a množstvo štýlových postupov, ktoré mnohým nedotknutým divákom ukázalo tvár Hollywoodu z čias, keď bola kinematografia iba čisto vizuálnym médiom. Prechod od nemého k zvukovému filmu je témou viacerých a priznajme si, že aj omnoho lepších počinovale žiadny z nich nemal kuráž prísť v dobe, keď mnoho ľudí už ani nevie, že existovali časy, keď dialógy a pohyblivé obrázky k sebe nepatrili. (30.03.2016)