Umelec

Nemyslím si, že by The Artist byl kdovíjaké mistrovské dílo, je to poměrně prostý film, který si ve stylu úsloví "v jednoduchosti je krása" klade za cíl pozvednout ducha jak běžných diváků svou šarmantní "pohádkovostí", tak filmových pamětníků a zarytých kritiků svými odkazy. Umělec je film skutečně pro všechny, v dnešní době je kouzelné, že/jak vypráví pouze obrazem a gesty (skvělá práce herců v popředí) a jak dobře to funguje. Příběh o přelomu němé a zvukové éry vynikne krásně, byť samozřejmě nelze zacházet do velkých detailů, romantika působí jako lehounké (zkreslené) pohlazení, postavy hýří charismatem i němými emocemi a my se můžeme jen blaženě usmívat a hltat do puntíku splněná žánrová očekávání a klišé, neboť pro nás přicházejí v nové formě - v 80 let staré formě. 8/10 (01.02.2012)

Na The Artist se mi líbila jedna věc a to ta, že nebýt ostrého obrazu, film skutečně vypadá jako by byl natočen ve 30. letech minulého století. V tomot směru jej řežisér vypiplal k dokonalosti. Obzvlášť mě pobavily němé herecký výkony dvou hlavních představitelů, která jakoby vypadly z chaplinových grotesek. Perfekcionismus lze ale pozorovat v kameře, délce záběrů, střihu, či dekoracích a úžasných kostýmech. Potud naprosto dokonalý produkt. Ale pak je tu obsah, děj a v tomto ohledu nenabízí The Artist nic nadprůměnrného. Němých filmů jsem viděl nemálo, a tento by mezi nimi v ničem nevyčníval. Oscar pro nejlepší film jen vypovídá o hodně slabém ročníku těchto cen (i když i v tomto roce vznikly nesrovnatelně kvalitnější filmy např. Tree of Life). Takže celkový dojem: hodně přefouknutá bublina, což nejspíš potvrdí i následná tvroba režiséra Hazanaviciuse. (27.02.2013)

Hravé a do filmu zamilované. Kdyby se v poslední třetině natvrdo neklouzalo do existenciální roviny a nekřičelo tak okatě o "němé" emoce, byl by z Umělce odvážlivec roku, který teď zaslouženě sbírá vavříny. Takhle se nemůžu zbavit pocitu příliš chtěné gradace, která tím pádem funguje o chlup méně než by mohla, ale v důsledku musím stejně chválit. Hlavní dvojice září v každém úsměvu či tanci, dobové filmy nutí vzpomínat a retro soundtrack funguje tak dokonale, že jsem ono převtělení do dvacátých let hltal do posledního políčka. Jako celek ale kvůli výše zmíněnému jen za 75%. (27.01.2012)

(Viděno 2x v kině - v Evaldu a Aeru) Životní nadšení se nedostavilo, přeci jenom jsem tušila, že to nebude úplně ono a proto jsem taky projekci poměrně odkládala. A po té pro jistotu ještě jednou zopakovala. Není to samozřejmě úplně špatný film a pokud by inspiroval byť jen zlomek diváků k objevování skutečných němých, pak svůj smysl splnil. Na druhou stranu příběh je jen pokračováním toho špatného ze Zpívání v dešti a s tím mám obrovský problém. Krátce po té, co skutečná revoluce zvukového filmu proběhla, se tato událost zakonzervovala a stala se legendou plnou vyhaslých hvězd, zhrzených diblíků, osobních bankrotů těch "dávno minulých" a vzestupu těch "přirozených, svěžích a žádoucích" nových tváří, které se nejlépe v novém pojetí odliší tak, že hvězda němých filmů byla přece ta nablblá blondýna a na vzestupu je samozřejmě bystrá a osobitá tmavovláska. Jak prosté, milý Watsone. Hrdinou minula nemůže být nikdo jiný, než kombinace Rudolfa Valentina, Douglase Fairbankse a Johna Gilberta. Naštěstí je tu také bodrý majitel studia, kdokoli od těch legendárních hlavounů až po Williama Randolpha Hearsta (v podání vynikajícího Johna Goodmana); chytrý cvičený psík, uvěřitelná výprava, nádherné kostýmy, téměř dokonalé závěrečné taneční číslo a určitá naděje v lepší zítřky (čili, že i vyhaslá ikona němého dobrodružného filmu může chytit druhý dech v muzikálu pro své pohybové kvality). Co je poněkud ošidné, je zvuková noční můra a zejména píseň z roku 1936 použita jako background pro rok 1931. Stejně tak problematické a nadbytečné je zprostředkování skutečných záběrů z Mark of Zorro (1920). Takže zůstává otázka, jestli příběh němého filmu je skutečně zajímavý jenom tím, že ta doba je už dávno pryč? (24.04.2012)

Tenhle film jsem viděl asi čtyři dny před předáváním Oscarů. A po jeho zhlédnutí jsem mu přál, ať promění nejlépe všechny nominace. Nakonec proměnil "jen" polovinu, ale nutno podotknout, že tu prestižnější. The Artist je film, který skládá dokonalou poctu všem filmům a hercům němé éry. Speciálně první půlhodina je prakticky dokonalá, okouzlující, geniální, hravá… zkrátka, adjektiva mi nestačí. Pak to trošinku ztratí na tempu, ale jen proto, aby vás film v posledních dvaceti minutách odrovnal. Jean Dujardin na mě působil, jakoby nějakým nedopatřením skončil v naší době, protože ty jeho grimasy, pohyby, úsměvy… kdo viděl nějaký ten starý film (a ne, starým filmem nemyslím snímky z roku 1980, 1970) tak musí vidět, jak skvěle se s tím Jean popral a jaký obdivuhodný výkon předvedl. Totéž Bérénice, překrásná, svůdná, ztřeštěná (scéna, kdy tančí, aby se dostala do komparzu, patří asi k tomu nejlepšímu a nejsladšímu, co ve filmu najdete) a dokonalá. Trvalo mi prakticky týden, abych napsal nějaký smysluplný komentář, který by nějak vystihl to, co jsem cítil při tomto snímku. Ale stejně se mi to nepodařilo. Napíšu to takhle - tohle je opravdový vítěz Oscarů roku 2012 a film, který jsem neviděl naposled. 100 %. (29.02.2012)