Vtedy v Anatólii

Film, ktorý nemá jednoznačne definovateľný žáner, pretože viac zobrazuje miestne reálie prostredníctvom jednotlivých postáv, ako príbeh vyšetrovania vraždy, resp. hľadania tela, ktorý na prvý pohľad opisuje. V tomto prípade mi však nie je úplne jasné, či je to pridaná hodnota, alebo skôr odobraná. Tieto dve roviny totiž nie sú všetko, čo sa tu navzájom bije. Najväčším prekvapením je prítomnosť zopár vyslovene poetických scén, s dejom priamo nesúvisiacich, a do prostredia nezapadajúcich. Krimi pasáž má pre zmenu niektoré motívy úmyselne nevysvetlené, aby zrejme interpretácia ostala na divákovi. Nakoľko ale každodenný život v Anatólii nepoznám, neviem vlastne ani posúdiť, či v tom celom ide o realitu, alebo dystopické videnie spoločnosti, prípadne satiru na pomedzí týchto dvoch spektier. Svojím spôsobom je to ako taká smrteľne vážna Tarantinovka z konca sveta. Všetky postavy dostávajú priestor, aby sme sa zoznámili s nuansami, ktoré ich odlišujú od ostatných. Čo znie logicky, pretože aj pri takom vyšetrovaní vraždy musia predsa ľudia močiť, jesť, fajčiť, rozprávať o banalitách a podobne. Všetci sme rovnakí, keď nám skrčia a zviažu nohy, lepšie sa zmestíme do kufra auta! _ Videné v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (11.04.2015)

Tenkrát v Anatolii se nic zvláštního nestalo. Geniální existenciální detektivka, vůbec nejrealističtější, jakou jste kdy viděli. Skvostně poschovávané mikropříběhy postav, poetické kompozice, úchvatné herecké typy. Jakmile přijmete Ceylanovo plíživé tempo, vyvstane před vámi Anatolie v celé kráse a obyčejnosti. Film postavený na tom nejsubtilnějším, co ve vizuálním díle lze pocítit. (07.07.2011)

Temnotou větrné noci se vynořují kužely světla z reflektorů aut. V nich projíždí krajinu turecké Anatolie skupina mužů a cosi usilovně hledají. Příliš se jim to nedaří, jediný, kdo může místo určit, byl předešlou noc opilý a nemůže (nebo možná ani nechce) si vzpomenout. Jeden z vyšetřovatelů myslí na svého nemocného syna, druhého tíží dávná záhada, třetí je příliš znechucený množstvím zla, co za dobu vykonávání svého povolání viděl a těší se na důchod. Každý z nich chce mít již vše za sebou, ale to nejděsivější teprve přijde a neprosvětlí to ani moment krásy starostovy dcery ve světle lampy. Zbytečně pokračující pitva se snaží zmírnit hrůzu brutální vraždy, přičemž se nad vším vznáší otazník o pravosti skutečného viníka. (14.04.2014)

Tak si můžu v klidu odfajfknout na evropské filmové mapě další zemi, s kterou jsem ještě neměl tu čest a zároveň poděkovat uživateli Vlkovi, v jehož profilu jsem na tenhle bezesporu zvláštně natočený a zajímavý film čirou náhodou narazil. Tenkrát v Anatolii mi určitě připomíná Rozchod Nadera a Simir, svým soustředěním na jednotlivé postavy a to hlavní, o co filmu jde, je trošku odsunuto na vedlejší kolej. Herci, jako by snad ani nehráli a přitom každá z postav je velice zajímavá, k tomu výborná kamera, střídání noci a dne, plus spousta osobních vyřčených i nevyřčených minipříběhů. Kdybych si snímek pustil před takovými 15 lety, určitě bych ho po půlhodině vypnul, dnes jsem rád, že už mám aspoň trošku trpělivosti a že si i takové filmy dokážu vychutnat až do samého konce. (10.06.2014)

Jo tenkrát v Anatolii, kde světlomety aut spojené s prachem cest vytvořily zvláštní úkaz v noční krajině? A tenkrát v Anatolii, jak si vichr pohrával s harampádím na dvorku a dozrálé jablko dokonalo svou kopcovitou pouť ve vodní zátočině? Bylo to tenkrát, kdy se v Anatolii stala vražda a taková nesourodá skupinka chlapů různých profesí vodila vrahy po jejích magických místech, za účelem nálezu oběti? Přesně - vzpomenu si jistě i po letech na drobná odhalení osobních zákulisí uprostřed mezipracovních hovorů unavených mužů, na atmosféru letmých setkání s lidmi, které už možná nikdy nepotkáte, na jediný pokus o vtip i na jeden hrůzostrašný pohled přímo do kamery... Ten film žije svým životem, nepřetržitými zvuky přítomnosti a velkým citem pro přírodu a vše, co nás obklopuje, takže všímavým jedincům dokáže evokovat okamžiky, které sám zažil a dokázal vnímat jejich krásu, jedinečnost, neopakovatelnost... a taky dává sakra najevo, jak všechna ošklivost pochází od člověka. Ceylanova tvorba něčím připomíná styl Sama Peckinpaha, jen je daleko realističtější, tím pádem málo překvapující, někdo by řekl o ničem, já jsem však po jeho "Městečku" zhruba tušila, do čeho jdu, takže nemohu být zklamaná, naopak... Jen být já tenkrát v Anatolii, seženu si urychleně turecko-německý slovník ... :-) (22.08.2014)