Až vyjde mesiac

Prvý Andersonov film, ktorý má u mňa osobité kúzlo, je tak trochu uletený a milo zábavný. Herecký amsábl je zložený zo zaujímavých tvárí, niektoré "postavičky" pobavia samé o sebe, nájdu sa aj tie menej zábavné. Z filmu však ide ľahkosť, romantika, nevšednosť, z hľadiska nápadov má tiež čo ponúknuťa a celkové spracovanie je skrátka roztomilé. (12.10.2012)

Na ideové rovině v podstatě hraná verze Fantastického pana Lišáka, pouze s větším zájmem o nedospělého hrdinu, který je ale u Andersona roven hrdinům dospělým (což pěkně ukazuje parťácky vztah kapitána Sharpa a Sama). Svou nechuť opustit krajinu dětství, vzdát se divočiny a vlastní přirozenosti ve prospěch civilizace, tentokrát král filmové indie říše vyjadřuje s velkým nádechem nostalgie (která se trochu bije s několika nečekaně dospělými scénami první mládežnické lásky). Ustoupit před ní občas musí i jeho nenapodobitelná hravost. Banálnost některých dějových zvratů a charakterových proměn, zaviněná nadbytkem postav a snahou každou z nich po zásluze odměnit, kontrastuje s neskutečnou vypiplaností každého záběru. Vtipy nekřičí, aby upoutaly naši pozornost a napoprvé snad ani není možné je všechny pochytit, resp. najít v mizanscéně. Právě s ní Anderson dokáže pracovat s podobnou nápaditostí a smyslem pro poezii prostoru jako třeba Jacques Tati. Na rozdíl od něj ale pracuje s menšími plochami (příbytek Bishopových vytváří díky „rozkouskování“ na jednotlivé místnosti dojem domečku pro panenky) a také rozsáhlejší exteriérové prostory panorámuje tak, že působí velmi ploše (asi jako side-scrooling videohry). Obdiv, s jakým puntičkářstvím a nápaditostí je film udělán (tedy ne vymyšlen) protentokrát převážil nad okouzlením, ale i tak jde o ohromný posun, neboť před pár lety jsem Andersona řadil mezi režiséry, s kterým na dálku nikdy kamarádi nebudeme. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec, sinp (19.07.2012)

Síce je to asi najmenej vtipný film Wesa Andersona a Owen Wilson tam sakramentsky chýba (i keď Edward Norton ho hravo nahradzuje), je to opäť jedna čarokrásna prechádzka magickým svetom Andersonovej predstavivosti. Miesto tradičnej témy znovuzrodenia bizarnej rodiny (čo je tu stále prítomné) do popredia vstupuje storytelling a motív detstva a detskej lásky. Osobitne treba pochváliť casting a výber detských predstaviteľov! Z Kary Hayward za 10 rokov bude hviezda generácie. (07.08.2012)

Andersonovy svérázné filmy své kouzlo mají, o tom žádná. Ale nebudu tu do nebes vyvolávat chvalozpěvy jen proto, že to dělají všichni okolo. Režisérovo poslední dítko je sice plné zajímavých momentů libujících si v drobných bizarnostech a absurditách, ale představuje také hlavně táhlou lovestory, která tu a tam dokáže přinést vytříbený smysl pro humor, ale Anderson často zapomíná, že má vyprávět i nějaký příběh. Nutno podotknout, že linie obrýleného nenáviděného skauta a problémové dívky, která si nechá sahat na prsa, je přitažlivá. Přitažlivé je vlastně všechno, i výtvarná kompozice scén, i pohyby kamery, i hudba, i herci, i to, že netušíme, co se stane další minutu. Anderson ale svou osobitost dává až moc najevo a já si pořád myslím, že se stejně jako v případě Darjeelingu s ručením omezeným nebo Takové zvláštní rodinky herci se štábem během natáčení bavili víc, než pak divák v přítmí kina. Anderson má prostě svůj žánr, debutující Kara Hayward zase jakousi vnitřní neodolatelnost, Edward Norton je už asi odepsanej a Bill Murray? Ten zřejmě někde dál kácí svůj strom. (25.10.2012)

Wes Anderson (opět) demonstruje svůj um pro přezvláštní komedie. V rámci své tvorby neinovuje, avšak navenek originální stále je, kombinuje precizní filmařinu protkanou promyšlenými detaily s odlehčeným a nenáročným dějem, který je "sofistikovaně jednoduchý". Moonrise kingdom je snímek schopný zaujmout jak dětské, tak dospělé obecenstvo, představuje dětské prostřední, dětskou lásku a dá se říct, že pracuje i "dětskou logikou", avšak v pozadí je citelný pocit nostalgie a melancholie, který uspokojí i intelektuálně laděné pamětníky. Přístup k postavám je vskutku zajímavý, děti se chovají jako dospělí a dospělí naopak působí infantilně do té míry, aby se s nimi srovnali na stejnou úroveň. Výsledek paradoxně není guláš pejska a kočičky, ale hladce do sebe zapadá... Jen osobně tím nejsem až tak unešen. 7/10 (24.09.2012)