Sindibád sedmi moří

It's not just bad, it's Sinbad. Poslední ze série italských koprodukcí legendární americké továrny na brakové sny Cannon Films představuje neprávem zapomenutý klenot kategorie zábavných špatných filmů, ba dokonce jeden z jejích nejúchvatnějších příspěvků. Lou "The Incredible Hulk" Ferrigno jako Sindibád a jeho parta sestávající z nafintěného hezouna, queer nalíčeného Asiata, pseudo-vikinga, šaškovského liliputa a houmlesáckého alchymisty musí zachránit princeznu Fantaghiró ze spárů nejteatrálnějšího záporáka v dějinách kinematografie. Před tím ale musí vyplout na výpravu za čtyřmi magickými drahokamy, kde ho bude čakat mnoho nástrah včetně svůdných mulatek, prázdných brnění, chodících skal, zombáckých malomocných a mutantů metajících lasery. Celou tu dobu je Fantaghiro spoutaná v nějaké chemické aparatuře, jež z ní má vysát dobro, v záporákově doupěti, které připomíná skleněnou pevnost Dr. Mantahattana z "Watchmenů". K tomu kupa celkem nápaditě udělaných mechanických speciálních efektů, absurdních peripetií, nonsensových dialogů, pompézních peckovaček, fantasmagorických scén (např. Sindbád překecá hady, aby z nich mohl uplést provaz, po kterém se dostane z vězení) a nonstop přívalu hereckých kreací oscilujících mezi telecí dřevěností Ferrigna a skvostně opulentními záporáckými kreacemi Johna Steinera. A to vše zabaleno do vyprávění, které vypadá jako třetiřadý pokus o "Princeznu nevěstu", navíc uvozený douškou o předloze z pera samotného E.A. Poea (který vskutku napsal parodickou povídku The Thousand and Second Tale of Scheherazad, byť film s ní má pramálo společného). Ale jak to už s cannoňárnami bývá, vše je výsledkem ještě bláznivějších produkčních podmínek. Po realizaci "Herkula" s Lou Ferrignem napsal jeho režisér, mistr céčkových brakovek Luigi Cozzi, scénář k sindbádovce, ale nakonec byl místo něj z časových důvodů na realizaci projektu najat béčkový machr Enzo G. Castellari. Ten scénář totálně překopal, přičemž dostal zadání na cca šestidílnou minisérii pro televizi. Když byla větší část materiálu natočena, dolehla na Cannon Films finanční nouze a projekt byl zastaven. Bez vědomí Castellariho si producenti posléze najali znovu Cozziho, jenž dostal za úkol z nesourodého mnohahodinového fragmentu uplácat jeden celovečerní film. Právě Cozzi přišel s řešením, které zahrnovalo natočení pasáže s matinkou předčítající dceři před spaním příběh o Sindbádovi, což umožňovalo překlenout dějové mezery a vše nějak svázat dohromady. Problém byl ale v tom, že původní natočený materiál obsahoval repliky v různých jazycích (jak bylo v italských produkcích zvykem, každý člen mezinárodního ansámblu mluvil svou řečí a až po dokončení mělo vzniknout několik dabingů pro různá teritoria), a jelikož od natáčení, které probíhalo v roce 1986, uplynulo již několik let a scénář nebyl k dohledání, nebylo zcela jasné, o co vlastně ve filmu jde. Cozziho dotáčky samy mnohdy do celé věci vnášely více zmatku, a tak jednoho dne zaměstnanec marketingového oddělení Cannon Films Brad Goldberg dostal telefonát s prosbou, jestli by nenapsal voiceover naraci do jednoho dokončovaného filmu. Podle vlastních slov druhý den donesl první nástřel, který doufal, že probere s tvůrci a následně doladí, ale namísto toho jeho strojopis putoval rovnou do dabingového studia. Výsledkem všeho výše popsaného naštěstí není nesourodý chrchel jako v případě jiného cannoňáckého účetního přešlapu "Cesta do středu země", ale famózní bláznivý camp, při jehož sledování člověk nevychází z úžasu a pobavení. (22.03.2015) (menej) (viac)