Čierny kôň

Deprese, po níž se ale umírat nechce... Jestli Todd Solondz se svými podivnými figurkami sympatizuje nemůžu s jistotou potvrdit, určitě jim však rozumí. Postupně se nenápadně blíží střednímu proudu, přitom si stále troufá rozložit divákovo očekávání a přinést originální rozuzlení, matoucí vidinami jednotlivých postav. Při striktní analýze vyprávěcích postupů bychom shledali Černého koně velmi originálního...Brr, ale pryč od nich či jen krátce; Solondzův svět tentokrát připomíná spin off úspěšného filmu, v němž hrají prim okrajové postavy, o nichž jinak nikdo vyprávět nechce. V obsazení možná trochu přehnaně ční dvojice Farrow/Walken, zatímco titulní pár krom jisté nejistoty ohledně motivace hraje mnohdy druhé housle. Film má tepmo a má potenciál bavit až do samotného konce, přičemž tento výrok se zdánlivě neslučuje s tímto → není jisté, že vám bude na konci jasné, co se vlastně událo. Divák se veze podle pravidel tvůrce, nečekejte ale intelektuální masáž. Za mě je tu snad jen jeden výraznější problém: navzdory solidnímu filmu mám pocit určité rutiny. Čím více znáte Solondzových filmů, tím je silnější. (MFF KV 2012) (01.12.2012)

Příběh supefreaka. Solondz dává. Ze začátku hodně našlápne a namlsá, aby nás v půlce začal roztáčet snovými rovinami a vytuňěnými interiéry, do kterých jsou vymodelovaní herci jako Chris Walken. Funguje to tak napůl, protože si v některých momentech říkáte, že vlastně nejde o nic jiného, než o tresť amerického nezávislého léta a všechny tyhle vnitřní démony, popkulturní odkazy a herecké ikony už mate dávno filmově vyřešené. (03.07.2012)

Další divnej film o divnejch lidech od Todda Solondze. Hlavní hrdina je sice dobrej pošuk a ze začátku mě ty jeho snahy sbalit Selmu Blair docela bavily, ale postupně se to nějak začne potácet od ničeho k ničemu. Navíc jsem se chvílema moc neorientoval v tom, co je vlastně skutečnost a co jsou nějaký sny nebo představy. Pro mě zatim asi nejslabší Solondzův film. 60% (14.03.2014)

Již v předchozích filmech se Solondz zaměřoval na lidi, které americký sen minul a naopak je semlela všednodennost, při čemž své frustrace z trudné existence pak ventilují všemožnými úlety a úchylkami. Tentokrát se zaměřil na fenomén fandů, kteří perfektně naplňují předchozí definici. Na jednu stranu by se mohli fanoušci všeho druhu vůči filmu ohradit, že ukazuje pouze maximálně démonizovanou variaci fanouška, tedy dospělého třicátníka žijícího u svých rodičů, neschopného běžné sociální interakce, fixovaného na kultovní předměty a zcela vytrženého z okolního světa. Solondzova vize ale nestojí na generalizaci, nýbrž na důmyslném pojmenování podstaty západních otaku, kterou je nekompatibilita reality a snů založených na populární fikci. "Černý kůň" ji zpřítomňuje bezešvými přechody mezi realitou a fantaziemi postav, které ve finále vedou k nejistotě, co všechno ze zobrazovaných událostí bylo vlastně čím. Snímek ale především s uhrančivou jízlivostí odhaluje egocentrismus i parazitickou povahu společnosti utopené v popkulturních obsesích, kde se interakce lidí odvíjí podle absurdně nereálných schémat soap oper, filmů a pornografie. (19.06.2012)

Po celý čas som mal z toho viacmenej dobrý pocit, keďže takéto príbehy ovplyvnené depresiou, zúfalými rozhodnutiami a naivitou vedia roztočiť naozaj dobrú zápletku. No ten záver, ktorý balansoval na hrane predstáv a reality ma tak trochu znechutil, teda nielen trochu, ale dosť. Pritom takéto neurčité vsuvky mi vo filmoch vadiť nezvyknú, no v tomto prípade to výrazne poškodilo môj celkový dojem. Vlastne ani neviem čo si o tom celom mám myslieť. A v tomto scenári mi aj ten čierny humor prišiel trochu zbytočný, radšej by som bol keby to bolo koncipované ako čistá dráma s tragickými okolnosťami. (21.12.2014)