Of Love and Other Demons
Del amor y otros demonios
Of Love and Other Demons
Obsahy(1)
Snímek podle stejnojmenného románu představitele magického realismu Gabriela Garcíi Márqueze se odehrává v kolumbijské Cartageně konce 18. století. V den dvanáctých narozenin pokousal Siervu Maríi, jedinou dceru markýze de Casalduero, pes nakažený vzteklinou. Přežila, ale byla označena za posedlou a na pokyn katolické církve podrobena obřad obřadům vymítání ďábla. V klášteře svaté Kláry, kam byla Sierva María uvržena, začíná milostný vztah dívky s knězem, který má na vymítání dohlížet, avšak namísto Satana objevuje lásku.
Hraný debut kostarické režisérky Hildy Hidalgo je směsí střídmých hereckých výkonů a snové atmosféry, navozené všudypřítomným šerosvitem. Márquerzův román v režisérčině pojetí není jen poutavým příběhem zakázané lásky, ale také úvahou nad dilematy spojenými s možností překročit omezení spojená s tradicemi a náboženstvím.
(MFF Cinema Mundi)
Videá (1)
Recenzie (21)
Tak čeho se nám to dostalo? Moc hezkých záběrů kamery, když zrovna nepostihlo paní režisérku šílenství detailních záběrů (což je ve zhruba 80 % případů), dobré výpravy i lokací (pořád je řeč o té obrazové menšině), a pak samozřejmé a neotřesitelné artové jistoty - zdlouhavé a rádoby hloubavé záběry, dlouhé pohledy, detaily tváří, dialogy jak z Kierkagaarda nebo jiného filozofa, a přitom jde jen o to, jestli ten mnich tu holku ojede dřív, nebo později. Nějaká osudovost, mystičnost, s tím se paní režisérka moc nezabývala, takže z toho máme telenovelu a podobný výplach o ničem. Měl jsem na jazyku ještě pár otázek po logice, ale to bych opakoval, co napsal Bluntman. ()
V televizi jsem o tomto filmu slyšela, tak hned koukám sem a sem zděšená! Opravdu je to tak špatné? Knížka je totiž náááádhernáááá, jako ostatně všechno od Garcíi Márqueze. Fakt je, že Lásku v čase cholery jsem doteď neviděla a bojím se ji vidět, protože film obecně vždycky více či méně přistřihne fantazii a rozlet, se kterými čtete knihu. A G.Márquez vám obojího poskytuje dosytosti! Viděla jsem Kroniku ohlášené smrti a to se mi moc líbilo. Je fakt, že aby někdo zfilmoval jakékoli jeho dílo alespoň se ctí, musí být sám vynikající. Nestačí jen mít rád G.Márqueze. Je to můj nejoblíbenější spisovatel. Přála bych mu, aby jednou někdo zfilmoval některé jeho dílo tak dobře, jako se to povedlo Peteru Brookovi s Pánem much mého taktéž nejoblíbenějšího spisovatele Williama Goldinga, taktéž nositele Nobelovy ceny. Podle mého názoru by tou správnou osobou mohl být snad István Szabó, který je bedna, má srdce a umí točit filmy na jedničku....Ještě mě napadají Giuseppe Tornatore, Bernardo Bertolucci a Miloš Forman. Nejlíp by to ale asi uměl Fellini, jenže smolík... ()
Dlouhé, táhlé záběry, které nejsou úplně od věci, i když někdy se táhnou ještě hůř jak prasklá guma od spoďárů. Jenže v prostředí příběhu, který buď přijmete a nebo ho hodinu a půl přetrpíte. Já se přiznám, že jsem ho přetrpěl. Hlavně proto, že mi bylo blbě z toho, co si církev mohla na lidech dovolit v době, kdy svrchovaná moc byla ona a až pod ní bylo všechno ostatní. Také ale i proto, že všechno, co se tam odehrálo, by se dalo zcvrknout na dvacet minut. ()
Gerald Martin ve svém životopise G. Garcíi Márqueze konstatoval, že García Márquez měl sice vždycky rád film, ale že to k jeho smůle byla jednostranná láska. Nejinak to dopadlo u adaptace novely O lásce a jiných běsech. Um a vidění režisérky filmu se nejenže zcela míjí s poetikou autora předlohy, ale zároveň je kinematografickým (a neumětelským) běsem. ()
Motto: "Ty skvostné šperky, jež našel jsem tak nevčas." Ke šperkům filmu patří jeho vizuální stránka se všemi jeho ještěrkami, šneky a lišaji ("Co bude po smrti? Narodíme se jako zvířata."), které vezmeme s sebou na cestě za moře ("Co je na druhé straně moře? Svět."); představují takový zbyteček živoucího v "nesvětě" podobně jako v bosenském Život je zázrak ("Bůh je velký. I ptáci to cítí."). Ocenit lze rovněž snadný přechod z (nemagické) reality do snu, což se ve filmech ne vždy daří. Taková nenásilnost šla druhdy Buňuelovi, ale kupříkladu Bergman v Tváří v tvář se o ni marně pokoušel. --- "O lásce a jiných běsech" má přitom poněkud zavádějící název, "jiné běsy" tu nenajdeš a láska jako běs představena není. Ne tak v samotné knize a přijde mi, že filmu přebývá (a tím i chybí) jedna věc. Je příliš úctivý ke spisovateli a jeho dílu. Opečovává ho, zakrývá nepřímnosti, a jakéhokoli naturalismu bys stěží objevil (i náštěva špitálu Boží lásky je jako malovaná zkáza z Jihu proti Severu). Důkaz za vše: Siervě Maríi není dvanáct jako v knížce. A rovněž není představena jako ta "která není z tohoto světa". Což značně oslabuje smysluplnost toho, proč je poslána do kláštera svaté Kláry (navíc postrádám i filmové zpodobnění toho, co spisovatel hutně vyjádří slovy "učinil nejzásadnější rozhodnutí svého života" či "a vymazal ho ze svého srdce"). Na druhou stranu točit film já, rozcupoval bych pana Gabriela za to, co provedl, aby svůj románek mohl snadno zakončit. Přijde tunelem, má klíče a neunese ji? Nemůžu si pomoc, ale zatímco dříve existovala happyendová klišé, dnes je tomu (jenom) naopak, jak si ohledně literatury povšiml už Karel Čapek. Chtěl bych dobrý konec, i když uznávám, že celkové vyznění právě komentovaného filmu má podobné ambice a snad poprvé se významně staví proti knížce. "Jen pro vás jsem se zrodil, a jen pro vás jsem živ, jen pro vás umřít musím a pro vás umírám." ()
Reklama