Mai wei

Jihokorejský válečný epos se vším všudy. Na internetu jsem si našel, že se jedná o nejdražší jihokorejský film všech dob. Celkově film stál 24 milionů dolarů. A musím uznat, že to na tom je vidět. Je-Gyu-Kang mě již uchvátil svým předchozím válečným filmem Pouta války, a tak jsem Moji cestu prostě a jednoduše musel vidět také. Film je sice inspirován skutečným příběhem, ale soupeření dvou maratonců jak na trati, tak i ve válce je zde smyšlené. Ale vůbec mě to netrápilo. Dobová atmosféra je zachycena úžasně, kulisy se povedly na jedničku. Oba dva hlavní představitelé byli velmi sympatičtí a jejich výkony brilantní. Je neuvěřitelné, čím vším si musel projít opravdový Yang Kyoungjong, než se dostal zpátky domů. Největším filmovým lákadlem jsou bezesporu bitvy, které jsou zde opravdu šťavnaté a napumpovaný peněžní kapitál z nich číší v každém akčním momentu. V tomto ohledu se Moje cesta vyrovnává hollywoodským trhákům. Konec byl dojemný, na druhou stranu malinko přes čáru, ale hodil jsem to za hlavu. Očekával jsem daleko horší film, ale Moje cesta patří společně s Pouty války k tomu nejlepšímu, co jihokorejská kinematografie dokázala doposud stvořit. Za mě dávám 90 % (14.01.2017)

"To si skutečně myslíte, že nějaký řidič rikši má šanci proti pravému maratónci? Já bych si tedy tipnul, ale ono o to tady, bohužel, nejde. Tady jde o příběh Kim Jun Shika, který neuměl uznat porážku, když vyhrál a mě to celkem zaujalo. Zkrátka bylo zajímavé sledovat, jak Korejec nedobrovolně nasazoval krk za Japonského císaře, za soudruha Stalina i za Führera. Mně se tedy nejvíc líbilo v japonské armádě, kde bych si mohl vybrat mezi radostí padnout za císaře, harakiri nebo dřepování s rybou v hubě. To je nabídka. Jinak to ovšem bylo na můj vkus příliš depresivní, ale to jsem jako rozený pacifista asi měl očekávat. (01.11.2018)

Je-gyu Kang ukázal už v Poutách války, že mu tyhle rozsáhlá válečná dramata jdou pěkně od ruky. Film se stal jedním z mých nejoblíbenějších filmů z druhé světové války a od té doby jsem rád vyhledával korejskou tvorbu. Po čase jsem narazil právě na Mai Wei, který toho má s Pouty války mnohé společného. I když příběh působí hodně pohádkově, je založen dle skutečné události. Jen mě trošku zamrzelo, že jsem přetvoření vztahu z nepřátel na kamarády moc nevěřil. Přesto pro válečné fanoušky jedna z mála povinností z korejské tvorby. (14.12.2014)

Korejsky standardně velkolepý válečný snímek, kde nechybí velké přátelství, jehož sílu zkouší přetrhat 2.sv. válka. Film dokáže zaujmout velkolepými a naturalisticky ztvárněnými válečnými scénami, kterých je více než dost a navíc divák okusí všechny možné válečné fronty (od dob vojína Ryana se dokonce znovu podíváme na krvavé vylodění v Normandii) ale postavy nedokážou diváka zaujmout natolik (zvláště pokud se evropský divák nedokáže mezi asijskými tvářemi orientovat) aby jim dokázal držet palce, či snad dokonce prožívat jejich příběh. (23.10.2012)

K Jirkovmu komentaru len dodam, ze sledovat to v Soule s domacim publikom, tak aj na samotnych korejcov to bolo uz ultra over patosove. A to korejci filmy s narodnym hrdinstvom maju velmi radi. Teraz vsak z kina odchadzali pocas filmu v slusnom pocte. A navstevnost v Koreji je k 10.2.2012 cca 2.25mil. divakov, co je vzhladom na ocakavania, rozpocet ale aj rebricek najnavstevovanejsich korejskych filmov velmi slabe cislo, cize ziaden hit u domaceho publika to nie je. Nastastie. 3/10 (13.02.2012)