Réžia:
Michael HanekeScenár:
Michael HanekeKamera:
Darius KhondjiHrajú:
Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert, William Shimell, Ramón Agirre, Rita Blanco, Carole Franck, Dinara Drukarova, Alexandre Tharaud (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Príbeh starnúceho páru o tom, aké ťažké je vyrovnať sa s utrpením blízkych. Učitelia hudby na dôchodku Georges a Anne už majú po osemdesiatke no stále sa vedia tešiť zo života a jeden z druhého. Jedného dňa však Anne postihne mozgová mŕtvica, po ktorej jej ochrnie polovica tela. Jej manžel sa rozhodne, že s o ňu bude starať sám, po druhej mŕtvici sa však jej stav dramaticky zhorší a Georges je tak postavený pred veľmi závažné rozhodnutie. Film rakúskeho režiséra Michaela Hanekeho získal Oscara, Zlatú palmu na MFF v Cannes a viac ako 80 ďalších ocenení. (STV)
(viac)Videá (5)
Recenzie (322)
Láska ako jeden z tých najzákladnejších a najsilnejších ľudských pocitov. Film o láske vykreslenej v tej najrealistickejšej podobe – ako oddanosť jedného človeka druhému na sklonku jeho života, počas jeho úpadku a trápenia. So silnými otázkami ktorý z partnerov sa v skutočnosti trápi viac?, či má o takúto milovanú osobu ešte vôbec zmysel pečovať, a ak nie, či je bez nej možné po tých rokoch viesť naďalej zmysluplný a plnohodnotný život? (v závere film predloží svoju vlastnú odpoveď). Ťažká, vo filmoch veľmi zriedkavo prebádaná, téma sa spojila s kvalitnou réžiou a vytvára precízne natočený silný film. Napriek názvu, však neradostný, ťaživý, takmer až depresívny, postavený na veľmi pomalom budovaní deja a vnútorných pocitoch bez prvoplánového útoku na slzné kanáliky. Navyše počas celej dvojhodinovej stopáže viac menej na ploche jedného bytu s dvoma obyčajnými reálnymi charaktermi, ktorými (neskôr) môžu byť všetci z nás. Osobitný film, ktorý je určený prevažne len tým náročnejším divákom. Na distribúciu po festivaloch ako stvorený, na „masívnu“ kino-distribúciu určený len veľmi ťažko. V tomto prípade maximálne zaslúžený Oscar za najlepší cudzojazyčný film 2012. CELKOVO: 4* ()
Vzhledem k hodnocení obrovské zklamání. Velmi chladný, minimalistický film, který chce zcela záměrně působit odtažitě a přitom po divákovi požaduje, aby s jeho hrdiny soucítil. Úvodní scéna v divadle je krásná; následující dvě hodiny, kdy člověk neopustí prostředí bytu a kdy veškeré vedlejší postavy dostávají maximálně pětiminutové cameo, mě strhly o poznání méně. Ano, stáří nemusí být procházka růžovou zahradou, ale na odhalení této myšlenky nepotřebuju sterilně natočený, dvouhodinový film. ()
Hanekeho pitva posledních fází lidského života vedená s chirurgickou přesností - chladná, antiseptická a v řadě ohledů stejným dílem zamilovaná jako krutá sonda zaměřená na dobře situovaný pár, který jsme nuceni obsedantně sledovat od posledních záchvěvů zamilovanosti přes láskyplné opečovávání chátrajícího těla až po zoufalé šílenství starého muže. Haneke jde opět až na dřeň a využívá k tomu tu nejsilnější emoci ze všech - strach ze smrti. Dech dávající a dech beroucí zážitek, který je celé dvě hodiny tak intenzivní, že z filmu divák odchází se sklopenou hlavou přesvědčujíc sama sebe, že se jedná pouze o filmovou fikci, ale kdo ví jakým koncem si nakonec každý z nás projde. Jeden z nejomračujících zážitků letošního festivalu. ()
Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. ()
V prvej minúte som pochopil, aké dôležité je vidieť filmy rakúskeho virtuóza na plátne. Osobné dojmy stranou, Haneke to tentoraz dokonale vypovedal ústami Jean-Louis Trintignanta za mňa: I don't remember. I don't remember the film either. But I remember the feeling. That I was ashamed of crying, but that telling him the story made all my feelings and tears come back, almost more powerfully than when I was actually watching the film, and that I just couldn't stop. Vzťahovo explicitné, na Hanekeho pomery konzervatívne konverzačné podoby lásky. Podobne komorne minimalistické a odvíjajúce sa ako Caché - jeden manželský pár, s ktorým strávime väčšinu času v byte, úvod, ktorý nepripraveného diváka zaskočí, element nepodstatnej udalosti, ktorá určitým spôsobom zasiahne do ich života (vypáčená zámka). Ale vo všetkom ostatnom už od metakamerového, najmysterióznejšieho filmu, s akým som mal tú česť, diametrálne odlišné. Haneke prehovára k divákovi z plátna, nech už je to tak povrchným spôsobom ako scéna z divadla, ktorá velí "pohodlne sa usadiť a vypnúť mobilné telefóny", alebo hmatateľným "takéto príbehy nepíšem len ja, ale aj život". Do detailu precízny portrét starnúceho páru a ich umierajúceho vzťahu postráda sentiment, ktorý vôbec nepotrebuje, aby dokázal dojať. Každé políčko záberu len prispieva k síce mierne chladnému, ale stále ľudskému zápoleniu s citom a rozumom, dopadu a stotožneniu sa s ťažko skúšanými hrdinami. Hanekeho snobizmus nie je lacnou detskou hračkou, ale ťažko vydobytou vyspelou štylistikou, ktorá sa nezrieka intelektuálnosti, ale zároveň robí film prístupným i silným v jednom okamihu. Dokáže rozosmiať, rozplakať, vydesiť - dôkazom budiž muž za mnou, ktorý od momentu, (!SPOILER!) keď to už Georges nedokázal ďalej uniesť a rozhodol sa trápenie ukončiť (!KONIEC SPOILERA!), už nevedel udržať slzy. Pre mňa je účinok o to silnejší, že mám v rodine človeka, ktorý je na tom podobne ako Anne. Veta, ktorú citujem v úvode komentára sa v tejto chvíli vzťahuje na mňa, len s tým rozdielom, že si to ešte veľmi dobre pamätám. Nebudem to už zbytočne ďalej naťahovať, keď to nie len Haneke, ale aj ostatní už povedali za mňa mnoho ráz a lepšie. Pre mňa bytostne zásadný film, ktorý sa dá opísať dvoma slovami, vypovedajúcimi viac, než všetko spomínané vyššie: trýznivá nádhera. 100% ()
Galéria (57)
Zaujímavosti (7)
- Emmanuelle Riva se za svou roli ve filmu Láska stala nejstarší nominovanou osobou na Oscara. Hrála v 84 letech a ceremoniál se konal na její 86. narozeniny. (SalamanderG)
- Film získal ve Vallettě Evropskou filmovou cenu pro nejlepší film roku 2012. (jirkah23)
Reklama