Poslední kvartet

Jedna z posledních rolí Philipa Seymoura Hoffmana (R.I.P.). Film o lidské soudržnosti, o lásce, toleranci a respektu, i když to dotyčným už spolu ideálně neladí. Kvartet, který spolu hraje 25 let je náhle konfrontován s vážnou nemocí jednoho svého člena. Na povrch se dostávají věci, které si ti čtyři za 25 let nikdy neřekli, ale byly v nich. Nenaplněné ambice, žárlivost, zahozené příležitosti. Krásná paralela se skutečným životem. Při závěrečné skladbě mi běhal po zádech mráz a tekly slzy. (03.02.2014)

Miluju filmy, které mě nejen pobaví, ale taky něco naučí. Filmy o vážné hudbě mám tedy strašně rád, takže jsem šel - povzbuzen vysokým hodnocením - téměř na jistotu. "Late Quartet" (rozkošně hravý, dvojsmyslný název) rozhodně není bezchybné dílko, ale víte co? Kašlu na podivnou psychologii postav, toporné zvraty a lacinou sentimentalitu. V závěru jsem se dojal jako už dlouho ne, a víc mě nezajímá. Krása. Klasická. (05.08.2013)

Proč se dcera P.S.Hoffmana a Keenerový chová jako běhna? Běhna na nějakym benzodiazepinu? Nudná a předvídatelná linie mezi ní tím týpkem - houslistou. Ten týpek evidentně nemá rozum, a to si hraje na vzor morálky. Christohper Walken je sice sympaťák, ale ti jeho studenti mu tedy nechutně podlejzaj, hnus, takový lidi mi byli vždycky odporní. Když to vezmu kolem a kolem, celá ta linie kolem dcery byla patetická a přebrucená. Plus je trochu klišé, když "druhý housle" už nechtěj bejt druhý! No a na konci ta scéna "unleash your passion!", to jsem se bohužel té míře patosu musela zasmát nahlas. Škoda. Jinak to nebylo špatný. (25.02.2020)

Nejsem Beethovenův fanda, i když v mládí mě fascinoval svojí sveřepostí, se kterou překonával všechna protivenství a přetvářel je v hudbu, která se dosud poslouchá; Smyčcový kvartet cis moll, op. 131, jeden z jeho posledních kvartetů, není výjimkou. Je však dávkován uměřeně, šetrně, a tím i snesitelně. Povídání o jeho hudbě celou hudební stránku hezky zaokrouhluje. Nicméně bych si dovedl představit i jinou hudbu, ne tuhle klasiku... Mimohudební dění není již tak zajímavé, tvořil ho propletenec standardních příběhů a situací, akcí a reakcí. (24.03.2014)

„Být součástí nějaké skupiny znamená, že se někým stáváte...“ Tohle byla krásná souhra nejen čtyř smyčcových nástrojů, ale i hereckých výkonů v komorním filmu ze zákulisí jednoho hudebního kvarteta. V často poměrně napjatých vztazích členů kvarteta už se zdaleka o tak ideální souhru nejednalo, ale to zajímavější bylo celý film s výrazným prostorem pro rozehrání hned několika lidských příběhů sledovat. Snad jen, podobně jako někteří mým spolukomentujícím, mi úplně neseděla milostná linka mezi nejmladším členem kvarteta a dcerou dalších dvou členů, zejména pak to její vyvrcholení mi připadalo až těžkopádné. Nicméně když na jevišti došlo k vyvrcholení celého příběhu s hned několika krásnými momenty, bylo mi potěšením nechat se dojat, navíc bez toho, aby tvůrci při tom jakkoliv tlačili na pílu. Potěšením mi bylo během celého filmu pravidelně poslouchat i nádhernou klasikou hudbu a rovněž samotné zjištění, že tahle nezávislá filmová scéna, zaměřena na podobně obyčejné a zároveň silné lidské příběhy, která měla dříve v americké kinematografii výraznou tradici, snad ještě úplně nevymřela a pořád funguje! [85%] (21.12.2021)