Atlas mrakov

Jistě podnětné dílo. Jenom nevím jistě, zda v tom, co bylo primárním záměrem režisérů. Nejvíce mne bavilo sledovat, jak je všeobjímající stranění menšinám vztahováno na konvence jednotlivých žánrů. Melodrama z uměleckého prostředí bylo přepsáno na homosexuální romanci, hlavními hrdiny původně bílého paranoidního thrilleru jsou černošská reportérka a její parťák jako vystřižený z blaxploitation akce. Žádný z použitých žánrů navíc není úplně „čistý“ - komedie je infikována útěkářským filmem, v thrilleru se najde prostor pro černý humor -, čím tvůrci přiznávají jejich vlastní postmoderní orámování celé předlohy, tedy hledisko, které nepatří žádné z postav. Na analyzování postmoderních žánrových dekonstrukcí je Atlas mraků fajn, selhává ale na základnější úrovni. Ploché postavy mne nezajímaly. Více než herectví mne bavilo dumání nad tím, kdo se pod kterou maskou skrývá. Stejně umělý, určený pouze ke sdělení nějaké nadosobní myšlenky, je každý z šesti světů. Jsou to světy pro kameru, bez vlastního života. Abychom nezapochybovali, že se jedna z rovin odehrává v 70. letech, snad v každém exteriérovém záběru po ulici přejede model typicky sedmdesátkového auta (např. Ford Mustang). Film nedokáže strhnout a nabídnout kompaktní emocionální zážitek. Akce zasazené do odlišných časoprostorů pospolu nevytvářejí silné sekvence, naopak si vzájemně překážejí a brání tomu, aby dozněly alespoň samostatné scény. Jestli bylo záměrem znesnadnit divákovi práci tím, že příběhy jsou rozsekané, nikoli vrostlé do sebe, proč to neustálé vytváření banálních tématických a grafických (v menší míře symbolických) paralel? Když už, ať alespoň podobnost příběhů není tak okatá a neustále zdůrazňována mimoobrazovým komentářem některého z mnoha vypravěčů. Nedostatečné využití faktu, že většinu příběhů někdo převypravuje, ať formou deníku, dopisu nebo knihy, z pozice vyslýchaného vězně nebo úctyhodného stařešiny, je dalším z příslibů, které v sobě film nese a které zůstaly nerozvinuty (kromě hlasu jsou vypravěči neviditelní, do vyprávění aktivně nezasahují, nejsou během jeho produkování přerušováni). Ať už to umělecký záměr byl, čemu komerční zabarvenost celého projektu moc nenasvědčuje, nebo nikoli, Atlas mraků na mne působil jako neustále přerušovaná soulož bez pořádného vyvrcholení. Za vynaloženou pozornost, která se místy jednoduše neměla k čemu upnout, bych čekal hodtnotnější odměnu než poselství v duchu „musíme si pomáhat“, jež mi od díla, které chce bořit konvence, přijde jako výsměch. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marigold, J*A*S*M, Bluntman, pet4 (26.11.2012)

Nejdůležitější věci v lidském životě jsou dobro, pravda, svoboda, láska, spravedlnost, přátelství, obětování se atd.…no nepovídejte, opravdu? A pro ty, kterým je líto, že si těchto mouder nebudou moct užívat pod i kytičkami, je tu jako bonus reinkarnace a fakt, že smrtí lidský život zdaleka nekončí (nebojte!). Pro některé jistě obohacující, pro jiné (a mě) vlekoucí se nuda, která člověku sebere bezmála 3 hodiny jeho života. Rozdělení do 6 příběhů je sice zajímavé (zpočátku úmyslně matoucí a nepřehledné), ale žádný z nich mě nedokázal zabavit natolik, abych s nadšením vyčkával tu ukrutnou dobu na jeho vyústění. Alespoň trochu zábavným shledávám pouze ten úkol pro diváka, tedy rozpoznávat jednotlivé postavy/herce v každém z příběhů (tleskám maskérům), pak ještě nějaké ty sci-fi hrátky (svět budoucnosti má cosi do sebe a dokázal mě zaujmout) a pár replik k zasmání. Ódy na to, jak je snímek revoluční tím, že skvěle funguje jako celek a přitom se skládá z 6 žánrově odlišných příběhů, příliš nechápu; Atlas mraků při sobě drží jen a pouze právě proto, že do něho tvůrci nasekali ty reinkarnované postavy, jinak film nepřináší nic nového, co by divák neviděl už někde jinde a poutavěji (záměrně nepíšu „lépe“). A je sice pravda, že skoro 3 hodinová podívaná není pro každého a ne všichni se dokážou (nebo spíš nechtějí) zcela soustředit na 6 příběhů najednou, ale nutno podotknout, že takhle dlouhé filmy se dnes dělají běžně a zpočátku nejasné vyprávění je velmi brzo úmyslně osvětleno a publikum přesně vedeno ochrannou rukou tvůrců, proto si myslím, že Atlas mraků JE určen mainstreamovému divákovi. Celkově jsou to ode mě pouze 2*. (24.12.2013)

// Na tenhle film se vždy milerád podívám znovu, protože takové dokonalé spojení několika různých příběhů, za doprovodu tak krásné hudby, s tak skvělým obsazením a vynikajicí pointou a poselstvím zkrátka volá po pořádné pozornosti! Jsem hloupý, že jsem na to nešel do kina, když jsem měl možnost - příště dám na první instinkt :) skvostný film. Doopravdy úžasná práce, sourozenci Wachovští, pane Tykwere - tleskám! 100% (30.12.2012)

Tykwer a Wachowski bros... ehm sourozenci a film, překračující všechny možné časové i žánrové hranice? Ano, věřil jsem tomu, že to bude pecka, hned poté co jsem viděl krásně sestříhaný 5ti minutový trailer v červenci. Byl jsem zklamán jako u jednoho nedávného scénaristického failu? Vyjadřovacím způsobem Hanksova maniakálního písalka Hell no! (pro csfd použita mírnější verze, pamatujme na děti). Film nesmírně silný jako celek, velmi funkční jako poetická mozaika života napříč generacemi i jako nadsazená občas mírně morbidní pohádka o hledání plnohodnotného života. Skáče se tu v žánrech, skáče se tu v čase, skáče se tu ehm.. vzduchem, krve není nedostatek, ale tam kde je, má zcela opodstatněný význam. Po stránce filmařské je to navíc klenot jakbysmet, jediná výtka by snad byla k těm západům slunce. Jinak tvůrci Matrixu neztratili nic ze svého umu natočit scény, které lahodí oku svou krásou a někdy i duši svou obrazností. Ale největší význam má asi to prolínaní, bez něhož by na jednu stranu jednotlivé příběhy fungovaly víc uceleně, na druhou stranu by film naprosto ztratil význam. Naštěstí se povedlo spojit vše tak umně, že vůbec nevadí, když je jeden příběh z futuristické totality, druhý z 19. století a třetí z krásně retro 70. let - scény gradují stále výborně, používá se vizuální i obsahové podobnosti a vznosných monologů o lidech, víře a lásce - zní to jako klišé či humus? Někdo méně zkušený by z toho lehce mohl hnůj udělat, ale tihle tři vizionáři to pochytili maximálně opatrně a maximálně úspěšně. Ve výsledku tu tak máme šest příběhů o (ne)obyčejných lidech, postavených před ty největší rozhodnutí v jejich životech a bojující s vnějšími i vnitřními démony (Old Georgie skvostný). Hudební stránka velmi dílu pomáhá, nejsem si ale jistý, jak to bude fungovat mimo - každopádně velkou část zmíněné gradace tvoří právě ona. Po herecké stránce asi nemusím nic psát, ale tenhle nápad, ještě více svazující příběhy dokupy, byl geniální. Masky jsou sice občas přehnané a úsměvné, ale jindy zase naprosto plní svou funkci. Osobně jsem jich dost nepoznal. k shrnutí: Filozofující velkofilm, který ale čerpá největší sílu z na první pohled často malých lidských příběhů, vedoucích k velkým věcem. A taky samozřejmě z režisérského tria, děkuji za připomenutí Matrixu. Nechybí humor, napětí, vážné otázky, emoce, láska, víra. Najdete tu snad všechno, jenom ne přepálený obsah a nefunkční děj (22.11.2012)

Atlas postmoderně narativních mraků. Čekal jsem intelektuální nokturno, a on to byl jen překombinovaný americký blockbuster, byť skutečně nádherně natočený. Excelentní a snad až nedocenitelná forma, které ovšem stůně obsah. Pokud jde o preference idejím revoluce a svobody, dávám i nadále přednost kupříkladu Klubu rváčů...traktát o karmickém fungování světa je pak vícenež banální... PS: Konceptem neustálého recyklování několika herců (symbolizující koloběh putování duší) také vzniká efekt jakýchsi ,,prkenných tváří", neboť k odlišení postav ztvárňovaných jedním hercem bylo použito divadelního líčení, efekt, který nevadí z principu odděleného jeviště a hlediště v klasickém divadle, je ovšem při použití filmové kamery snímající herce z bezprostřední blízkosti silně kontraproduktivní, neboť když herci zakryjete mimické svalstvo v obličeji, nezbývá mu už moc způsobů, jak hrát... Podobné filmy: Fontána, Magnolia, Crash, 21 gramů, Amores perros, Pan Nikdo (29.12.2012)