Zbohom, kráľovná

Film určitě není historickou rekonstrukcí a nelze ho tak brát. Spíše staví na jejích základech a snaží se zaměřit na poměrně krátké časové údobí, kde se historické souvislosti ani nemají šanci jaksepatří rozběhnout. Drama se zde naopak odehrává na jiné rovině, a to na vztahu mladé služebné a francouzské královny. Právě pohled mladé dívky, nezasvěcené zcela do nastalého všeobecného chaosu, koresponduje s pohledem diváka vrženého do dění právě se blížících revolučních událostí. Nepatrná gesta a náznaky nám zde umožňují postupně odkrývat svět ne ženy, která je středem zájmu celého Versailles, ale dívky, která prožívá své pocity stejně silně jako nejmocnější a neznámější lidé své doby, i když přeci jen poněkud méně výstředně. Ale žel, nic netrvá věčně a doba změn se nezadržitelně blíží. Uznání si zaslouží i herecký výkon hlavní představitelky (Léa Seydoux). (05.12.2012)

Ach tá Mária Antoinetta, človek vážne nevie, či bola naozaj až tak hlúpa, alebo len chladne, bezcitne a arogantne povýšenecká... Výborný námet, zaujímavé obdobie, no snímok toho po dramatickej stránke veľa neponúkne - mdlé a nezáživné spracovanie, žiaden psychologický ponor do postáv, žiadna atmosféra (pritom podmienky tu na ňu boli), minimum pocitov... len častá nuda. Jediné čo ako-tak oslovilo bol výborný herecký prejav L. Seydoux a slušná výprava. Podpriemer. 40/100 (03.08.2017)

Ulice duní pochodem tisíců. „Sidonie, kde máš ty zlaté hodiny, co jsem ti půjčila?“ Bastila padla v úterý v odpoledních hodinách. „Louison mi je ukradla z pokoje, paní. Utekla s nimi.“ První zmatené zprávy hovoří o tom, že její velitel byl bestiálně popraven pouhým nožem. „Nevadí, strhnu ti to z platu.“ Následně byla jeho hlava nabodnuta na kopí a nesena ulicemi Paříže. „Paní, víte přece, že bych je splácela do konce života.“ Při obléhání přišla o život téměř stovka lidí. „Inu, máš pravdu. Nakonec kdo by se za těchto okolností staral o nějaké hodiny.“ (07.04.2013)

Mrazive ctyri dny ve Versailles, kdy je skrze hroutici se kazdodennost luxusniho silda konec sveta hmatatelnejsi dokonce nez v Padu treti rise. A taky je to vlastne divci ekvivalent vyborne danske Kralovske afery. I ta se vyjadruje k soucasne realite a ani ta nikoho nesetri. Sbohem kralovno je ale silnejsi i proto, ze je o krok a pozici dal. A zajimava je i loajalita hlavni postavy, to je neco nad cim se stoji za to zamyslet. (20.02.2013)

Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. (13.05.2013)