Réžia:
Karel LamačScenár:
Václav WassermanKamera:
Otto HellerHrajú:
Jarmila Lhotová, Theodor Pištěk, Růžena Šlemrová, Karel Lamač, Maria Tauberová, Karel Hašler, Bedřich Veverka, Miloš Steimar, Jarmila Bechyňová (viac)Obsahy(1)
Po letech, strávených ve Vídni, se vrací Jindra Jarýnová se sestřenicí Amálkou na statek svého otce. Ten jí představí učitele svých synků, vlastence Lípu. Jindře se učitel líbí, ale nedá mu to najevo, protože zjistí, že ho miluje Amálka. Jednoho dne na statku vypukne požár, který pomáhá Lípa hasit. Amálka se mu vyzná ze své lásky, avšak Lípa ji odmítne s tím, že miluje jinou. Finanční situace statkáře se vinou požáru stále zhoršuje a Jindra požádá hraběte Ostrovína o pomoc. Ten pomoc přislíbí, ale žádá, aby se za něho provdala. Při honu Jindra nešťastnou náhodou postřelí Lípu. Obětavě se o něho stará a oba zjistí, že se milují. Jindra se přesto provdá za hraběte, aby zachránila otce. Po třech letech nešťastného manželství porodí syna a zemře. Jejím posledním přáním je, aby hrabě svěřil dítě do výchovy Lípovi. Lípa se dítěte s láskou ujme.
Tento námět byl již dvakrát v českém filmu zpracován jako Jindra (Oldřich Kmínek, 1919) a Jindra, hraběnka Ostrovínová (Václav Kubásek, 1924).
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (11)
Není to až tak špatný film. Jarmila Lhotová ovšem byla mizerná herečka, naví neoplývala žádnou krásou, i k¨některé další role (Kysilková, Hajská) byly zahrány neobvykle amatérsky, naopak cenné bylo pěvecké sólo Marie Tauberové a ovšem i Karla Hašlera. Hlavně kvůli těmto hudebním vložkám přidávám jednu hvězdfičku na celkové tři. ()
Strieborné plátno jak má byť! Popri parádnom Lamačovi tu máme dve parádne ženštiny - Mariu a samozrejme Jarmilku, z ktorých sa, mimochodom, prvá dožila 91 rokov a druhá dokonca najviac spomedzi českých herečiek. A tú chorobu jej človek proste nemohol baštiť, už na pohľad vypadala móc zdravo. Normálne ten level, ako keď Kirk Douglas hrával chorých a duševne i fyzicky zlomených ľudí, hehe. ()
Tento námět byl v naší kinematografii zpracován celkem třikrát. Poprvé to bylo v roce 1919 pod názvem Jindra a režijním vedením Oldřicha Kmínka. Po druhé se námětu zhostil další režisérský neumětel Václav Kubásek v roce 1924. Tentokrát se film jmenoval Jindra, hraběnka Ostrovínová. A nakonec se na toto melodrama vrhnul Karel Lamač. Přestože to byl dobrý režisér a zvláštní typ komika (dobrého komika), melodrama evidentně nebyla jeho parketa. Film je neuvěřitelně nudný, předvídatelný, utahaný, přeslzený a celkově velmi nepovedený i po herecké stránce, které vévodí trapný výkon pana režiséra a Jarmily Lhotové, která tak uzavřela svou ne příliš plodnou filmovou kariéru. Hvězdička za kameru. Jinak pravý a nefalšovaný odpad. ()
Zvuková adaptace Klicperova sentimentálního románu je čistě fanouškovská záležitost. Film byl zinscenován "po staru", jako jeden z posledních odkazů němé kinematografie v čele s Karlem Lamačem a Jarmilou Lhotovou, kteří sehráli titulní dvojici odloučených milenců. Patetická přepjatost a poněkud naivní stylizace příběhu je částečně vykoupena několika působivými exteriéry, včetně průhonického parku, snímanými kameramanským mistrem Otto Hellerem. ()
Herci jsou ještě viditelně pod vlivem němého filmu, možná se mohli na zvuk vykašlat úplně. Ze začátku jsem si na ten vlastenecký a milostný patos těžce zvykal, ale od scénky prosby za odpuštění mě ty Jindřiny řasy začaly fascinovat. Záchrana na splavu a Amálčina tklivá píseň také potěšily. Ovšem ten poslední záběr, na ten bacha, tam to Lamač se svou přítulností trochu přepískl. ()
Galéria (6)
Zaujímavosti (1)
- Film bol natáčaný v Pruhoniciach. (dyfur)
Reklama