Apollo 18

Bol to dobrý nápad sfilmovať osudy posádky Apollo 18 a poodkryť tak tajomstvo, prečo sa celý projekt zastavil. Nakoľko je zachovaná autenticita a nakoľko funguje fikcia je otázne, prinajmenšom sa jedná o zaujímavý snímok. Aj systém natočenia ( found-footage ) je vhodne zvolený, vzhľadom ku krátkej minutáži ( bez záverečných tituliek je to cca. 70 minút ) nepôsobí rušivo. (04.11.2011)

Výtečný nápad a velmi dobré zpracování - bohužel mezi stylem a tím, co sledujeme, zeje nedostatečná propast pozorovatelského chladu. Daří se tu sice vytvořit jistý dojem realismu, ale už nikoli jakékoli angažovanosti diváka do děje. To však může být úmysl - film se tváří jako důsledný mockumentary, měl však být ještě důslednější a vyvarovat se různých klišé v ději i v obraze. Ještě pár stupňů mrazu a byl to vynikající voyeurský experiment s tak populárním žánrem, v němž by se přihlížející klinicky kochal krutým měsíčním experimentem. Takhle vzniklo něco na pomezí pozorování a snahy o zaangažování, čemu na jedné straně chybí ultimátní autenticita (např. už samotný fakt, že záznam sledujeme, je z hlediska logiky zcela nemožný), na straně druhé zase precizní načasování a gradace, tak podstatné pro žánr. Apollo 18 rezignuje na vlastní bohatý potenciál a loudá se zlatou střední cestou. (26.12.2011)

Paranormal aktivity ve vesmíru aka Paranormal měsícity. Vim, není tam nic paranormalního, ale je to natočený stejným zbůsobem. Ve skutečnosti tam vraždí šutry, co se proměnují v kraby. Trochu jsem usínal, pak to nakonci mělo být jakoby napínavý, ale mě tohle neba. Děsivý to nebylo. ale některé scény ujdou. (23.01.2017)

Na mňa to fungovalo. Nie je to čistých 80%, to určite nie. Ale vzhľadom na to, že snímke sa podarilo vyvolať vo mne znepokojenie a iné nepríjemné pocity, rozhodne nedám ani 60%. Takže dnes to bude za peknú sedemdesiatku. Kvalitná technická stránka poteší, ale zaujali ma aj presvedčiví herci a hororový nátlak, ktorý je na ich postavy vyvolávaný a tým pádom sa to prenesie aj na diváka, lebo film pôsobí autenticky a zlovestne naturalisticky. Za mňa spokojnosť, kozmonauti. (15.11.2016)

Pár slov o souvislosti mezi Pablem Picassem, Apollo 18 a Sofoklém. ____ Ač se to nezdá, představuje Apollo 18 nesmírně zajímavý experiment, kde je určitá monotónnost děje vyvážena různými způsoby, jak je tento děj vizuálně zaznamenán. Apollo 18 dodržuje jednotu místa času a děje, známou z antických her, kde se také o všech ostatních událostech dovídáme díky chóru nebo z úst poslů či účastníků hry, zde z úst velící základny na zemi. Dokonce i klíčoví astronauti jsou tři, podobně jako u Sofokla, který jako první zavedl v antickém dramatu tři herce. Tato jednota děje spolu s určitou jednotvárností a nedějovostí (v tom filmu se toho vážně moc nestane) je ovšem vykompenzována doslova a bez nadsázky desítkou různých vizuálních formátů, záznamů, tonalit, barevných podání - přesně po vzoru zákona zachování energie aneb když někde uberu (story), musím jinde přidat (styl). Takže tu máme pohyb po ose zrno-šum-vyžehlenost DNRkem, barevný záznam i černobílý, statický kamery v rohu po lehký 16mm do terénu, různý poměry stran od 1.33 po 1.85, trhání a chyby v obrazu, změny fpska, a do toho ještě průzory skafandrem nebo okénka v lodi (tematizace rámů obrazu, řekli by jistě nějací fajnšmekři přes vizuální studia)… a tohle se děje fakt po celý film, je to až neuvěřitelný, jako byste si neustále nasazovali jiné brýle s jinými skly. Důležitost tak ve filmu nemá to, co se odehrává před kamerou, nýbrž to, co se odehrává v kameře, z čehož je patrné, proč určitá dějová monotónnost filmu zas tak nevadí (velmi podobný princip různých záznamů využívala found footage duchařina Grave Encounters, kde to bylo obohacený ještě třeba o noktovizory – vidění ve tmě). Apollo 18 tím překlápí 3D dění do 2D záznamu, který je klíčový, podobně jako to udělal Picasso, který ovšem přidal o jeden rozměr víc, neboť překlopil 4D do 2D - Picassovy obrazy žen s dopředu hledícíma očima a nosem na stranu byly pokusem zobrazit čtyřrozměrnou perspektivu, protože ten, kdo na ženu hledí ze čtvrtého rozměru, vidí její tvář, nos i týl současně. Že se to Picassovi podařilo, zatímco filmaři nemají se čtvrtým rozměrem šanci moc hnout, je celkem logické, jelikož film má mnohem blíž k reprodukci skutečnosti než malba, která je expresivnější. (19.12.2011)