Slnko v sieti

New wave, nouvelle vague, neue welle. Nová vlna, v tomto prípade tá československá a film, ktorý stál u jej zrodu. Slnko v sieti rozpráva cez obrazy (trikrát sláva maliarovi Szomolányimu, jeho kompozície, detaily a odrazy sú dokonalé), striedajúce sa v miestami takmer frenetickej Uherovej strihovej skladbe. Režijné vedenie nehercov nemá jedinú chybu, jednoduchý scenár bez jasne ukotveného jednoliateho príbehu, ktorý nahrádza rozprávanie vo viacerých líniách a striedanie motívov z rozličných okruhov sociálneho kontextu (láska, rodina, cesta za prácou, vzťahy na družstve, politická situácia) je humorne pravdivý a tragicky bezstarostný (alebo naopak?). Hľadanie a spoznávanie vo vzťahu, romantická atmosféra dunajskej prírody, naštrbené rodiny, ktorým niečo bolestne chýba, ostrý kontrast mesta a vidieka, vôňa sena, opojnosť zvodov, lož a sebaklam. Autentická dokumentácia jedného márnivého leta, jedného vzťahu a dvoch ľudí, väznených v sebe samých. Tak nádherne rozprávajúci, obrazovo lyricky naratívny film, ktorý sa nesnaží niečo násilne podsúvať si svoje výsadné postavenie v rámci československej a slovenskej kinematografie (podobne, ako aj niektoré ďalšie Uherove filmy) zaslúži. Najfarebnejší čiernobiely film všetkých čias. 100% (07.08.2014)

Národná filmová cena na Slovensku už nejaký ten čas nesie názov Slnko v sieti. Hrdé a netradičné pomenovanie pre filmovú cenu slovenskej kinematografie. Rozhodli poverení a každý si odpovedzte sám, či rozhodli správne. Slnko v sieti sa mi dostalo do povedomia len nedávno a rada priznávam nadšenie. Celé spracovanie prináša mnoho novátorských postupov (sugestibilná kamera, réžijný nadhľad, hravá zvuková stránka) vďaka čomu pôsobí veľmi realisticky, v konkrétnych pasážach až polodokumentárne. Postavy sú zvláštne, svojské, reprezentujú predovšetkým mladú generáciu v zmietajúcich sa vzťahoch. Pre mňa najdojemnejšia je integrita Fajolovej osobnosti spolu s jeho pohľadom na svet, kde cez prejavy ľudských rúk zrkadlí realitu bez príkras. (07.10.2008)

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)

Není to film zcela obyčejný, ale spíše provokativní, který je natočen velmi promyšleně a má nesmírnou sílu bezprostřednosti pohledu na tehdejší život mladých lidí a dobré dialogy. Vynikající slovenský režisér Štefan Uher dokázal v tomto filmu, že se dá natočit film bez iluzí a předsudků, s vůlí ukázat mládež takovou jakou byla i s poetikou jí vlastní. (14.09.2008)

Druhý celovečerní snímek režiséra Štefana Uhera, který svým způsobem přelomově modernizoval filmový styl slovenské kinematografie, inspiroval tvůrce nejen v rámci slovenské linie novovlnných filmů, a který svým formálním zpracováním fascinuje i 60 let po svém vzniku.... Důležitým příběhovým a symbolickým mezníkem je zde zatmění Slunce, které definuje životní změny v osudech mladíka Fajoli (Marián Bielik), jenž je mnohými nepochopen, a jehož postava dodává celému snímku neobyčejně lyrický charakter. Zatímco motiv Fajolova dospívání dodává snímku rozměr kvazi-existenciální, jeho milostný vztah s Belou dodává snímku naopak rozměr romantický. Spíš než film příběhový je však Slunce v síti film pocitový, jelikož operuje s těžko popsatelnou poetikou letní bezstarostnosti, motivem mladické nejistoty, a neobyčejně rozjímavým rytmem, navíc paralelně se odehrávající na pomezí tří různých míst: města, rybářské maringotky plující po Dunaji, a venkovní senové brigádě. Krom toho, že zde Uher pracuje výhradně s neherci, diváky zaujme nejen sofistikovaná práce s kombinací nediegetického zvuku (zejména skrze hudební leitmotiv píšťaly), diegetického zvuku (nejčastěji pak v podobě dobových písniček znějících z rádií či okolních ruchů), a ticha, ale především pak samotné vyprávění obrazem. To vyniká pod taktovkou kameramana Stanislava Szomolányho, čímž dodává neuvěřitelnou sílu estetice mizanscény jako takové, a díky němuž lze Slunce v síti považovat za jeden z nejlepších slovenských filmů z hlediska obrazotvornosti.... (06.10.2022)