Slnko v sieti

Cinematik report: Kameraman Stanislav Szomolányi uviedol na festivale Cinematik film na ktorom spolupracoval s režisérom Štefanom Uherom Slnko v sieti. Umelecký poetický film plný úžasne kompozične nasnímaným obrázkov prešiel prednedávnom reštauráciou kópie starej 50 rokov. Lyrický príbeh strhne svojím prevedením aj dnes a neraz prekvapí nejakým tím dialógom, či slovnou vychytávkou. /videl v kine: 80%/ (videl na festivale Cinematik 2012) (14.09.2012)

Druhý celovečerní snímek režiséra Štefana Uhera, který svým způsobem přelomově modernizoval filmový styl slovenské kinematografie, inspiroval tvůrce nejen v rámci slovenské linie novovlnných filmů, a který svým formálním zpracováním fascinuje i 60 let po svém vzniku.... Důležitým příběhovým a symbolickým mezníkem je zde zatmění Slunce, které definuje životní změny v osudech mladíka Fajoli (Marián Bielik), jenž je mnohými nepochopen, a jehož postava dodává celému snímku neobyčejně lyrický charakter. Zatímco motiv Fajolova dospívání dodává snímku rozměr kvazi-existenciální, jeho milostný vztah s Belou dodává snímku naopak rozměr romantický. Spíš než film příběhový je však Slunce v síti film pocitový, jelikož operuje s těžko popsatelnou poetikou letní bezstarostnosti, motivem mladické nejistoty, a neobyčejně rozjímavým rytmem, navíc paralelně se odehrávající na pomezí tří různých míst: města, rybářské maringotky plující po Dunaji, a venkovní senové brigádě. Krom toho, že zde Uher pracuje výhradně s neherci, diváky zaujme nejen sofistikovaná práce s kombinací nediegetického zvuku (zejména skrze hudební leitmotiv píšťaly), diegetického zvuku (nejčastěji pak v podobě dobových písniček znějících z rádií či okolních ruchů), a ticha, ale především pak samotné vyprávění obrazem. To vyniká pod taktovkou kameramana Stanislava Szomolányho, čímž dodává neuvěřitelnou sílu estetice mizanscény jako takové, a díky němuž lze Slunce v síti považovat za jeden z nejlepších slovenských filmů z hlediska obrazotvornosti.... (06.10.2022)

Tak som sa konečne odhodlala pozrieť si film, ktorý dal pomenovanie filmovej cene národného formátu. A veru, ťažko povedať, čo ma uchvátilo najviac. Do prvej trojky sa však prebojovali neuveriteľná nadčasovosť záberov, kontrast medzi letnou atmosférou prázdninového vidieka a rozhorúčeného mesta, no a poetika, tá všadeprítomná metaforická poetika celého diela. Jeden z najsilnejších zážitkov na poli domácej kinematografie. 9/10. (10.05.2018)

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)

Slnko v sieti mě v rámci poetických filmů zaujal velice průměrným dojmem, proto jsem se rozhodnul mu dát tři hvězdičky. Abych pravdu řekl, tak mi žádná scéna neutkvěla nějak výrazně v paměti, což je u takového snímku trochu problém, avšak nemohu zase tvrdit, že by šlo o nějaký plytký a táhlý film, nicméně mě jako diváka prostě neohromil. Zkrátka snímek, který odstartoval československou novou vlnu, a i když mě nezaujal, tak ho už jen díky tomuto primátu doporučuji ke zhlédnutí. (31.08.2015)