Slnko v sieti

Slnko v sieti je bezesporu přelomové dílo československé kinematografie. Na druhou stranu jde však o počin, který stojí teprve na začátku něčeho velkolepého. To ale vůbec neznamená, že by ještě ostýchavě překračoval na prahu nové epochy a moderní impulsy by do něj pronikaly jen v jemných náznacích. Ačkoliv ještě stojí jednou nohou v estetice předešlých let (poměrně neorganické ztvárnění dusivých scén z Beliny domácnosti), daří se Uhrovy vytvořit zcela osobitou poetiku. To znamená především zcela potlačit pouhou ilustraci reality a rovnou se vnořit do pocitů nejednoznačného a fascinujícího hrdiny. Přesto jeho vnitřní svět a vztah založený na vysoce mravním a nesmlouvavém pohledu na mě působil někdy až didakticky a neživotně. A i scéna ze zemědělské brigády je spíše doslovnou kritikou vzdalující se poetickému a metaforickému vyznění ostatních scén snímku. Slnko v sieti je tak nakonec myšlenkově odvážným až ambiciozním počinem s podmanivě moderní atmosférou (antoniovské scenérie městské krajiny, Zelenkova konkrétní hudba), ale právě ony ideové ambice a snaha všestranně uchopit celý svět dozrávajícího Fajola vedou k stylistické roztříštěnosti a nesoudržnému vyjádření. Proto není zrovna jednoduché snímek sledovat, přijmout jeho zvláštní mikrosvět, naladit se na vlnu postav. Ale i to je jedním ze znaků čerstvého závanu individualismu, který s sebou přinesl. (10.02.2009)

Mimoriadne pôsobivá sieť momentiek života, ktorej odklon od konzervatívneho tradicionalizmu prelomil tunajšie bariéry až na kosť. Nemá konzistentný dej, Uher so svojimi kolegami nás prikovali do okolia Bratislavy spôsobom, akoby bol dajaký Truffautov bratranec. Scenár sa asi dorábal počas natáčania (Herzogov štýl), alebo z improvizácie (Godard). I názov o čomsi vypovedá. Slnko je predsa sloboda a sloboda je mladosť. A tá sa kríži pavučinami nárazových východísk na konci tunelov. Zvolený individuálny prístup je sám o sebe zložitý pre naratív, venovanie sa jednotlivým charakterom, ktoré chcete zobraziť v akejsi novej vlne vás automaticky okliešti do pasci. Je preto výborné, ako nás Szomolányi bezprostredne a nezaujato vtiahol k životu našich hrdinov, priam až dotykovo. (15.09.2015)

Tím, čím je pro francouzský film Godardův U konce s dechem, je pro ten československý Slnko v sieti Štefana Uhera. Po letech filmů poplatných režimu, popřípadě pohádek (které mě nikdy nazjímaly) a většinou nevalné úrovně přišel Uher se svým nádherným snímkem, kde zobrazuje život mladistvých bez přikrášlení (např. používá jejich jazyk plný hovorových výrazů, což komunističtí funkcionáři těžce vydýchávali). Kouzelný příběh Fajoly a Bely je protkán mnoha narážky na režim (z nichž mnohé dnes ani nezaregistrujeme) a nasnímán luxusní kamerou Stanislava Szomolányiho. Najľapšie slovenský film všetkych čas. (09.04.2006)

Poetika městská, sídlištní, mně velmi blízká. Stejně tak mé sympatie patří skvěle zachycené psychologii jednotlivých postav. Citlivému mladíkovi Fajolovi, příležitostnému fotografovi, sběrateli obrázků lidských rukou. "Rídké" Bele, Fajolově lásce. A především její osamělé slepé mamince. Krása nalezená v obyčejnosti. Slunko, které nespálilo, ale příjemně zahřálo. (07.02.2009)

New wave, nouvelle vague, neue welle. Nová vlna, v tomto prípade tá československá a film, ktorý stál u jej zrodu. Slnko v sieti rozpráva cez obrazy (trikrát sláva maliarovi Szomolányimu, jeho kompozície, detaily a odrazy sú dokonalé), striedajúce sa v miestami takmer frenetickej Uherovej strihovej skladbe. Režijné vedenie nehercov nemá jedinú chybu, jednoduchý scenár bez jasne ukotveného jednoliateho príbehu, ktorý nahrádza rozprávanie vo viacerých líniách a striedanie motívov z rozličných okruhov sociálneho kontextu (láska, rodina, cesta za prácou, vzťahy na družstve, politická situácia) je humorne pravdivý a tragicky bezstarostný (alebo naopak?). Hľadanie a spoznávanie vo vzťahu, romantická atmosféra dunajskej prírody, naštrbené rodiny, ktorým niečo bolestne chýba, ostrý kontrast mesta a vidieka, vôňa sena, opojnosť zvodov, lož a sebaklam. Autentická dokumentácia jedného márnivého leta, jedného vzťahu a dvoch ľudí, väznených v sebe samých. Tak nádherne rozprávajúci, obrazovo lyricky naratívny film, ktorý sa nesnaží niečo násilne podsúvať si svoje výsadné postavenie v rámci československej a slovenskej kinematografie (podobne, ako aj niektoré ďalšie Uherove filmy) zaslúži. Najfarebnejší čiernobiely film všetkých čias. 100% (07.08.2014)