Nič nás nerozdelí

Druhé setkání Ewana McGregora a Naomi Watts na filmovém plátně je o poznání kompaktnější, než jejich první spolupráce. Může za to především silné téma, které sice neustále sklouzává k citovému vyděračství, ale nikdy se jím naštěstí úplně pohltit nenechá. Jedni to budou oceňovat, jiní zatracovat. Příběh nám samozřejmě není neznámý. Rodinka v Thajsku stihne tak akorát rozbalit vánoční dárky, udělat pár temp v bazénu u luxusního hotelu a čekat na ničivou vlnu tsunami, která ji rozdělí. Až po zkrácené expozici se tak začneme dozvídat, co je tahle rodinka vlastně zač. Důraz na naturalismus je patrný (zraněná matka plácající se v bahnité vodě, její bolestivé podvodní vláčení nebo šplhání na strom), stejně jako patos a neuvěřitelné náhody, které pětičlennou rodinu postihnou. Naštvat může i „přerod“ nejstaršího synka, který s přibývajícími minutami dostává lekci z rodinných hodnot, které na počátku lehce zpochybňoval. Na druhou stranu diváka potěší, že (přiznejme si) triviální scénář nezneužívá zdlouhavým zobrazováním sílu tsunami (vyhneme se i detailním studiím mrtvých těl – nahrazeno vyrovnanými oběťmi zabalenými v prostěradlech). Herecky vévodí maskéry vymazlená Naomi Watts, která na sebe svým fyzickým utrpením jednoznačně strhává pozornost kdykoliv se objeví na plátně. Oscarová nominace zasloužená (samotná cena by ale už ve správných rukou nebyla), španělského talenta Bayonu hlídat!! (25.01.2013)

Bolestivá a důkladná rekonstrukce velké přírodní katastrofy podávaná hlavně skrze fyzické a duševní utrpení hlavních aktérů, s nimiž divák cítí až do poslední vteřiny a té špetičky naděje, která jediná pomáhá udržet v tak krizové situaci rozum v hrsti, se i on drží jako klíště. Alespoň já už jsem filmovým postavám dlouho tak moc nedržel palce a snad žádný film mě ještě nedonutil nefandit přírodě, nýbrž bezmocným a trpícím lidem. Ono také když sledujete Naomi Watts a vidíte, jak neuvěřitelně reálně působí její strhaný a omlácený obličej a každý výkřik bolesti, nezbývá než si položit nohy na pohovku a dívat se dál, přestože o "happyendu" není pochyb. Režisér Bayona se o práci zatím bát nemusí, protože tady vyždímal z námětu snad všechnu šťávu, a soudě i podle pochvalných reakcí od skutečných aktérů, ždímal jednoznačně správným a účinným způsobem :-) 80% (01.09.2013)

Výtečně natočený kýč. Bayona natočil po technické stránce téměř dokonalé dílo, ve kterém je plno intenzivních momentů, zvukových vychytávek a naštěstí se nešetří také brutálnějšími výjevy, u kterých vám nebude moc dobře. Herecky je to také parádní a nejvíce zaujme talentovaný Tom Holland. Tohle děcko má budoucnost. Bohužel scénář filmu je jedno velké klišé a některé scény i přes úpornou Bayonovu snahu byly až skoro směšné a ke konci už se na ty emoce a sentiment tlačilo tak moc, až už to bylo otravné. Lépe ale Bayona o svém nesmírném talentu už přesvědčit nemohl. Jen ten scénář by to příště chtělo lepší.70% (17.02.2013)

Umučení Naomi Watts střídá táta a manžel Ewan McGregor jako Samotář v Thajsku. Technicky brilantní, především v okamžicích, kdy si tichý vodní mixér pohrává s lidmi jako s přirozením, ale nesedla mi ta explicitní útrpnost a mnohdy zbytečné tlačení na pilu sentimentu. Jistě, mohlo být i hůř, kdyby tsunami dirigoval pomatený kazisvět Roland (kdo zná z paměti slova americké hymny, udržel by se na palmě) či kdyby se po thajském pobřeží zmateně potuloval přetrhdílo Cage a s výrazem vyděšené laně hledal své blízké. Takhle se dá napsat, že Bayona zvolil svou (na mainstream poněkud neortodoxní) cestu. Vzhledem ke znalosti věcí, co přijdou, mi přišla nejintenzivnější jedna ze scén na začátku, kdy dítě nemohlo usnout a došlo za rodiči do hotelové ložnice. Neváhejte a běžte se s ním podívat na hvězdy, jako by to bylo naposledy.. (08.08.2016)

Hodně mě to dostalo. Asi už na stará kolena měknu nebo co. Perfektně zahrané charaktery, Naomi Watts ani Ewan McGregor se nesnaží být uměle sympatičtí, děcka jsou někdy (jako ve skutečnosti) zralé na pár facek, ale málokdy je něco přehnané. Triky, kde vlna smete všechny všude, nejsou poznat. Nechápu jak to tak dobře mohli natočit aniž by pro účely filmu zbořili hotel a zvalchovali pobřeží v Thajsku. Úvodní smršť pak střídá emocionální ždímák s hledáním katastrofou roztržené rodiny. No a víte jak všichni lžou, že nebrečí u finále Titaniku? Tady je to podobné skoro polovinu stopáže. Nic nás nerozdělí je upřímný doják se silným koncem. Bayona je režisér na jehož tvorbu si budu v budoucnu dávat pozor. Jeho podpis udělal ze standartního katastrofického snímku dechberoucí událost, při které vás bude mrazit v zádech, bude vám špatně od žaludku a v závěru budete mít radost, že se v noci můžete přitulit ke své drahé polovičce, ať už je ženského nebo mužského pohlaví. Já mám taky strach. (04.02.2013)