Ďáblův dvojník

Zajímavá historka, ale nejde zapomenout, že ji vypráví jedna strana. Nezpochybňuji, že Udaj byl kreatura, ale jeho nedobrovolný dvojník se vykreslil v až příliš zářivých barvách a film jeho gloriolu ještě podtrhl. Mnohé tam nesedí, hodně je nevysvětleno. Jde o velmi subjektivní pohled na události - a to to hodnotím ještě mírně. (01.10.2017)

Z původem maorského režiséra Lee Tamahori (jehož zdaleka nejlepším filmem je právě strhující sondáž do upadajícího světa dnešních potomků Maorů Kdysi byli bojovníky) se stal nejen vlivem jeho umělecké cesty vedoucí přes Hollywood naprostý kosmopolita, není tedy tak úplně divu, že hledaje nějakou hlubší vrstvu umělecké výpovědi zakotvil v Evropě. A aby nevynechal Asii, natočil velmi sugestivní thriller o iráckém totalitním režimu Saddama Husseina, konkrétně pak o jeho nechvalně proslulém synovi Uday Husseinovi. Tamahoriho film je skutečně nemile naturalistický a chvílemi se nelze ubránit pocitu, že je natáčen účelově, jako svého druhu propagandistické obhájení spojenecké invaze, té trpké pachuti jsme se ale nakonec zbavil, neboť ji překryla ta neskutečná jízda. Uday Hussein byl totiž nanejvýš skutečný, stejně jako motiv dvojnictví a celá ta plejáda zvrhlostí vyplývajících z pocitu absolutní moci. I přes některé faktické nepřesnosti (Saddam třeba nechal svého syna arestovat za vraždu svého soukmenovce, což se ve filmu nezmíní, jeho působení ve funkci předsedy iráckého olympijského výboru a osobně prováděné mučení neúspěšných iráckých olympioniků je zase odbito jen VHS kazetou přehrávanou Latifovi...) je popis vládnutí Saddama a jeho rodiny sugestivně mrazivý. Mozaika vztahů členů diktátorova rodinného kruhu a jeho nejbližšího okolí (zvláště osobních strážců, tajné policie a lehkých žen) se soustřeďuje především na zvláštní (až osudovou) bipolaritu mezi Udayem a jeho dvojníkem, což je ústřední a (alespoň ve filmu) fatální vztah celého tak bizarního příběhu. Udayův pocit naprosto absolutní moci podpořený bezčasím nekonečné epochy (Saddam ovládal Írák více než 20 let) je i pro evropského diváka (zvláště toho východního) hořce známou zkušeností (podobný film by se dal natočit třeba v reáliích Sovětského Ruska 30. let, Rumunska 70. let a většiny východního bloku 50. let...) a má silně univerzální platnost (co třeba takový Muammar Kaddáfí, Kim Ir-sen a ostatní tyrani, že?), proto je celý snímek vlastně silné politikum (a jistě ne náhodou vznikl právě v koprodukci Holandska a Belgie). Co se týče formy, vyzdvihnout lze kameru, podařenou hudební složku a především mizanscénu, neboť ta byla skutečně grandiózní. Zcela mimořádný herecký výkon pak podal Angličan Dominic Cooper v dvojroli (!) Udaye Husseina i jeho dvojníka Latifa, jeho herecké rozštěpení do Jekylla a Hydea bylo elektrizující... (05.12.2011)

Lee Tamahori vyměnil hloupé a trikově špatné akční filmy (xXx 2, Next) za drsný smyšlený příběh o dvojníkovi maniakálního syna Sadama Husajna. Lee si zaslouží pochvalu za nekompromisní až naturalistické vyznění ale celkové zpracování už tak působivé není, ačkoliv v rukách někoho schopnějšího se mohlo jednat o poutavý kousek. (15.05.2012)

Zní to skoro neuvěřitelně, ale je to tak, jsou filmy které mě donutí říct "zaplať pán bůh, že žiju v tom našem kocourkově, protože proti tomu co předváděl Udaj Husajn svýmu národu jsou nějaké lži a korupce našich mocipánků hotové skautské sušenky. Trošku mě mrzí, že film nevyzněl víc syrovějc, že z něj nebyla cítit beznaděj absolutní, ale jen beznaděj povrchní. Tohle téma se mohlo natočit takovým způsobem, že by jeden měl problémy jít po filmu s čistou hlavou spát, takhle to bylo v duchu lehce nabyl, lehce pozbyl, škoda. (26.12.2013)

Docela dlouho jsem váhala, jestli tomu dát 4 hvězdy a vytýkat si, že jsem to podcenila, nebo 5 a vyčítat si, že jsem to přecenila. Zjevně jsem skončila u těch 5, jelikož jsem poslala k čertu černé svědomí, který mi marně připomínalo, že je to pravděpodobně mimořádně přehnané vykreslení míry zvrhlosti Udaje. Jenže co já vim, vim akorát to, že to psychopat byl, ostatně jako celá povedená rodina Husajnů, přičemž míra oné zvrhlosti je mi neznámá, a nějak se mi po ní ani nechce pátrat. Tohle tedy hodnotim jako divák, který hodil fakta daleko za hlavu, a který při sledování tohodle povedeného a hlavně mimořádně originálného thrilleru ztratil dech snad u každé scény. Asi nemá smysl vypisovat všechny kvality, to bych se z csfd na pár hodin netrhla, já to prostě vřele doporučim jako film, který se pravděpodobně ze všech filmů roku 2011 stal tím nejtrillerovatějším a nejoriginálnějším thrillerem a Domic Cooper, který byl až do tohoto díla mým velkým neoblíbencem, se pro mě rázem stal pravděpodobně v budoucnu velmi vyhledávaným hercem, jelikož to je prostě borec, že tohle zvládnul a nezbláznil se. Paráda. (28.04.2012)