Ďáblův dvojník

Dosť dobré! Len by ma zaujímalo do akej miery to bolo vlastne založené na tej skutočnosti a čo všetko z toho bolo vytvorené účelovo, len pre lepšiu dramatizáciu filmového príbehu. Každopádne, Dominic Cooper predviedol parádny herecký výkon v hlavnej úlohe Udaja, resp. Latifa. Inak, bolo by celkom fajn, keby bol film zameraný aj viac na rôzne politické ciele a nie len Udajove súkromné radovánky. Ale tak, určite to bol zaujímavý film s množstvom dramatických situácií, a nechýbala ani očakávaná psychologická hra medzi ústrednou dvojicou. Rozhodne to stálo zato! (23.01.2015)

Buď dělat dvojníka jednomu z nejnenáviděnějších mužů v celém Iráku, nebo se dívat, jak mu ti nahoře popraví celou rodinu. Nabídka, která se nedá/nesmí odmítnout, látka, která jede na půl plynu, studie absolutní moci, která se nezastaví ani před nevinnými studentkami. Irácký prezident Saddám Husajn Abd al-Madžíd at-Tikrítí a jeho režim trochu jinak. A to z pohledu jeho nejstaršího syna Udaye, známého jako nejen sexuálního sadistu. Místy to celé vypadá jako propagandistická obhajoba spojenecké intervence, jindy jako snaha o psychologický profil narušeného magora v blyštivých barvách všech těch pohádkových paláců. Motiv dvojnictví je fajn, stejně jako dvojrole Londýňana Dominica Coopera. Snímek navíc nabízí univerzální platnost, takže se dá napasovat i na další „hodné strýce“. Tamahoriho (kosmopolita hadr) režisérská rehabilitace možná, v záplavě filmů však kousek, který překvapivě rychle vyšumí do ztracena!! (15.04.2013)

Hodně drsný příběh dvojníka Saddámova syna Udaje, který nechal částečně pohlédnout do rodinného soukromí bývalého iráckého diktátora. Nevím co vyzzdvihnout dřív, protože film působil komplexně a vyváženě, takže nejsilnější bude asi námět a netradiční prostředí husajnovského Iráku krátce před válkou v Kuvajtu. Bagdád musel být peklem na zemi v době, ve které Udaj Husajn řádil. 90% (15.04.2012)

Lee Tamahori vyměnil hloupé a trikově špatné akční filmy (xXx 2, Next) za drsný smyšlený příběh o dvojníkovi maniakálního syna Sadama Husajna. Lee si zaslouží pochvalu za nekompromisní až naturalistické vyznění ale celkové zpracování už tak působivé není, ačkoliv v rukách někoho schopnějšího se mohlo jednat o poutavý kousek. (15.05.2012)

Z původem maorského režiséra Lee Tamahori (jehož zdaleka nejlepším filmem je právě strhující sondáž do upadajícího světa dnešních potomků Maorů Kdysi byli bojovníky) se stal nejen vlivem jeho umělecké cesty vedoucí přes Hollywood naprostý kosmopolita, není tedy tak úplně divu, že hledaje nějakou hlubší vrstvu umělecké výpovědi zakotvil v Evropě. A aby nevynechal Asii, natočil velmi sugestivní thriller o iráckém totalitním režimu Saddama Husseina, konkrétně pak o jeho nechvalně proslulém synovi Uday Husseinovi. Tamahoriho film je skutečně nemile naturalistický a chvílemi se nelze ubránit pocitu, že je natáčen účelově, jako svého druhu propagandistické obhájení spojenecké invaze, té trpké pachuti jsme se ale nakonec zbavil, neboť ji překryla ta neskutečná jízda. Uday Hussein byl totiž nanejvýš skutečný, stejně jako motiv dvojnictví a celá ta plejáda zvrhlostí vyplývajících z pocitu absolutní moci. I přes některé faktické nepřesnosti (Saddam třeba nechal svého syna arestovat za vraždu svého soukmenovce, což se ve filmu nezmíní, jeho působení ve funkci předsedy iráckého olympijského výboru a osobně prováděné mučení neúspěšných iráckých olympioniků je zase odbito jen VHS kazetou přehrávanou Latifovi...) je popis vládnutí Saddama a jeho rodiny sugestivně mrazivý. Mozaika vztahů členů diktátorova rodinného kruhu a jeho nejbližšího okolí (zvláště osobních strážců, tajné policie a lehkých žen) se soustřeďuje především na zvláštní (až osudovou) bipolaritu mezi Udayem a jeho dvojníkem, což je ústřední a (alespoň ve filmu) fatální vztah celého tak bizarního příběhu. Udayův pocit naprosto absolutní moci podpořený bezčasím nekonečné epochy (Saddam ovládal Írák více než 20 let) je i pro evropského diváka (zvláště toho východního) hořce známou zkušeností (podobný film by se dal natočit třeba v reáliích Sovětského Ruska 30. let, Rumunska 70. let a většiny východního bloku 50. let...) a má silně univerzální platnost (co třeba takový Muammar Kaddáfí, Kim Ir-sen a ostatní tyrani, že?), proto je celý snímek vlastně silné politikum (a jistě ne náhodou vznikl právě v koprodukci Holandska a Belgie). Co se týče formy, vyzdvihnout lze kameru, podařenou hudební složku a především mizanscénu, neboť ta byla skutečně grandiózní. Zcela mimořádný herecký výkon pak podal Angličan Dominic Cooper v dvojroli (!) Udaye Husseina i jeho dvojníka Latifa, jeho herecké rozštěpení do Jekylla a Hydea bylo elektrizující... (05.12.2011)