Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Neil (Ben Affleck) je neúspěšný spisovatel, který žije v manželství bez lásky s Marinou (Olga Kurylenko). Oba manželé hledají vztah mimo manželstvi - Neil se sblíží se sousedkou Jane (Rachel McAdams) a Maryna má aféru s Charliem. Oba manželé hledají pomoc u kněze Quintana (Javier Bardem), který je frustrovaný tím, že kvůli řešení problémů ostatních, nemá čas žít svůj vlastní život. Problémy Neila a Mariny se projeví i na jejich dceří, která začne mít problémy ve škole. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (3)

Trailer 1

Recenzie (163)

Dont 

všetky recenzie používateľa

Malickovy filmy jsou pro mě trochu jako na houpačce. Zatímco taková Tenká červená linie byla skvělým zážitkem, To The Wonder bylo velkým zklamáním. Asi jsem pro tento snímek ještě nedozrál, nebo je to na mě moc abstraktní. Trailer byl vynikající a sliboval výjimečný zážitek, ale ten se nedostavil. Herci dobří (zejména ženy) a vhodně zvolení, ale tím a několika poetickými záběry výčet pozitiv končí. Vnitřní monology v první půlce ok, ale náboženské monology v závěrečné třetině šly úplně mimo mě. ()

Shadwell 

všetky recenzie používateľa

Pár slov o tom, proč není Malick dobrým režisérem a proč nikdy nebude skutečným velikánem kinematografie. ____ Když si vezmeme největší režisérský legendy od počátku kinematografie po současnost - Kubrick, Fellini, Welles, Hitchcock, Leone atd. - tak tihle režiséři se liší tím, jakým stylem své filmy natáčejí, jakým způsobem je vyprávějí a co za témata si vybírají. Nicméně všichni do jednoho mají společnou jednu věc, a to je naprostá pedantnost a preciznost. Doslova centimetr po centimetru koordinují pohyby herců, dozírají na sebemenší detail a nic neponechávají náhodě. Jsou to pedanti. Asi nejlépe to ilustruje vyhlášený perfekcionista Fincher, který v jednom rozhovoru tvrdil, že je schopen zastavit natáčení scény jen proto, aby pootočil ouško hrníčku před kamerou o třicet stupňů. Přesně to ho ale dělá velkým režisérem, tahle kontrola a obsese při volbě každého pohybu kamery nebo výrazového nasvícení určitého detailu, v níž můžeme vidět ekvivalent Bressonova hledání „absolutní formy“ či Ejzenštejnova výslovného přání najít i v kinematografii cosi jako „zlatý řez“. Problém je samozřejmě v tom, že Malickovi je podobný uvažování značně vzdálený. Malickův přístup představuje vlastně doslovný opak podobného perfekcionismu, protože hodně věcí nechává vyplynout během natáčení tak nějak samovolně. A to až do míry, že se nabízí otázka, jestli se na svých filmech vůbec nějak podílí, když jak známo herce nevede vůbec, scénáře jsou spíš takový torza určený pro odpich ke spontánní inspiraci na place a veškerou práci za něj odvede Lubezki, hudba a další členové štábu. Předchozí věta je možná trochu přehnaná, faktem nicméně je, že Malick rozhodně nedrží otěže režie úplně pevně, což je ale přesně ta nuance, která odlišuje skutečně velkého režiséra od těch ostatních. ____ To the Wodner je vlastně takový dvouhodinový juvenilní veršík gymnazisty, se kterým se rozešla holka (film je autobiografií samotného režiséra inspirovaný rozpadem jeho manželství), a on to hodil na plátno. Tenhle veršík ale někdo neustále trochu nepatřičně pozdvihává spíš do eposu, třeba Lubezkiho nezvyklý záběrování bez přisvětlování stojící na pohybech kamery výhradně dopředu namísto švenkování do stran, nebo ty voiceoverový monology a eliptický střihy, který jsou přejatý z francouzských filmů Godarda Bláznivý Petříček nebo U konce s dechem. Když se tohle všechno spojí dohromady jako v první euforické desetiminutovce, nelze mít pravda moc výhrad. Z veršíku do eposu ten film táhne i to, že se tu variuje spor mezi Kierkegaardem a Heideggerem nad pojetím božského a posvátného, protože zatímco Bardem tu představuje křesťanského myslitele Kierkegaarda a cituje jeho známý „You shall love", Ben Affleck tu naproti tomu vystupuje jako nihilista a kritik metafyziky Heiddeger, se kterým měl kdysi Malick jistý pletky, respektive přeložil jak známo jednu jeho knihu. Ano, ještě před lety bychom tomu asi nevěřili, ale Ben Afleck tu hraje Martina Heideggera a knížka, kterou si s Rachel McAdams pročítají před milováním, je podle všeho slavný spisek Bytí a čas. ____ Nicméně abych se vrátil k pointě z prvního odstavce: fakt, že Malick volí cestu spontaineity a hledání příhodného momentu, jej automaticky vylučuje z toho, aby mohl být považován za skutečného velikána, protože toho lze dosáhnout jen přes preciznost a pedantnost. Neznám jediného režiséra, který by toho kdy dosáhl jinak. Hodně lidí má sice pocit, že režiséři a umělci obecně jsou nějaký vizionáři napojení na múzy, kteří tvoří v jakýmsi posvátným vytržení, ale jak ukázal dost jasně Truffaut v Americké noci, točení filmů je vlastně zcela přízemní a pragmatická činnost. Dokumenty jako Pokoj 237, ve kterým se v Osvícení porejpala pětice kubrickologů a nalezla tam miliony záměrně rozmístěných detailů, proto nejsou zas tak přestřelený, jelikož nejlepší tvůrci mají svá díla skutečně do detailu promyšlený. To ti horší akorát postaví kameru a čekají, co se stane. Ničeho se samozřejmě nedočkají, protože inspirace, to je, když člověk dře jako kůň, řekl kdysi Čajkovskij, tomu se prostě musí jít naproti, a ne čekat jako Malick, až to samo přijde. I Stravinskij měl všechno srovnané jak podle pravítka a jeho pracovní stůl vypadal spíš jako stůl chirurga než umělce. Přechod od Tenké červené linie/Zapadákova, kde stáli herci na značkách a jelo se podle harmonogramu, ke Stromu života/To the Wonder je tudíž cestou zpět. () (menej) (viac)

Reklama

Davies182 

všetky recenzie používateľa

Tomu, kdo svůj talent pohřbí pod zemí, On pomoci nedokáže. Terrence Malick se s vírou v Boha netají, načež - ponoukán nevyzpytatelnou silou - znovu netočí ryzí "film", nýbrž další nadpozemské obrázky pro divákovu osvícenou duši. K umění, prezentovanému v podobně neotřesitelné formě, si nicméně dokáže najít cestu pouze hrstka smrtelníků, která jej však o to snadněji (a uváženěji) ocení. Zbytek bude To the WONDER nenávidět. Může takto vypadat romance pro 22. století, je "K zázraku" nadčasové drama? To říci nedokáži. Na každý pád je to ovšem moderním, uvědomělým způsobem zfilmovaná Bible, protkaná jemnými žilkami povznášející symfonie. Tento snímek si nezaslouží hádky nad poloprázdnými korbely piva: buď to tam vidíte a cítíte to, nebo můžete jen nesmyslně kroutit hlavou - v obou případech jsou potom veškerá další slova zbytečná. ()

kaylin 

všetky recenzie používateľa

Terrence Malick se nás opět snaží přesvědčit, že je filmovým básníkem a že jeho pomalé záběry jsou umění a nikoli dokumentární film o francouzských a jiných památkách. Co se musí uznat, to je skutečnost, že Malick pochopil jednu věc: Čím méně bude Ben Affleck mluvit, tím lépe bude hrát. Já pro Malickovu poetiku úplně smysl nemám, a i když mu budou mnozí vděční za vysvlečení Rachel McAdams, já končím u toho, že je film pouze montáží dlouhých záběrů, které chtějí evokovat, že se pod nimi skrývá srdcervoucí příběh. ()

emma53 

všetky recenzie používateľa

V To the Wonder jsem nebrala moc v úvahu příběh jako takový, ale spíš jako Mallickovo pozvání k rozjímání nad životem. Je to velmi neobvyklé a těžko uchopitelné zpracování, přesto jsem měla pocit, že každá věta a obraz má nějaký smysl. Jako pramínky tekoucí vody se slévaly a rozlévaly momenty, kde jsem chvíli nevěděla co je sen a co skutečnost. Měla jsem možnost rozjímat o věcech smutných, krásných, dávno ztracených, věcí pozemských, ale i nadpozemských. Kolik podob má láska, štěstí, ale i smutek a strach. Určitě jsem plně nepochopila smysl viděného a přiznávám, že jsem kolem toho filmu chodila hodně dlouho, než jsem se nadechla a pustila si ho, ale rozhodně toho teď nelituji, protože jsem byla právě dnes naladěná na něco takhle poetického. Možná by to jindy dopadlo hůř. V jedné chvilce tam kamarádka říká hlavní protagonistce, že je velký snílek a já si myslím, že tenhle film byl právě hodně pro takové snílky, ke kterým se hlásím i já. ()

Galéria (20)

Zaujímavosti (17)

  • Pracovní název filmu byl Project D. (R´Hell)

Súvisiace novinky

Malick workoholikem

Malick workoholikem

25.11.2016

Legendární filmař Terrence Malick nikdy netočil závratným tempem. Mezi Nebeskými dny a Tenkou červenou linií třeba nechal díru 20 let, od roku 2011 se ale podivuhodně rozjel. Po šestileté pauze… (viac)

Reklama

Reklama