Zrodenie Planéty opíc

Díky kapkám krve na košili vzteklého souseda mi hned došlo, jak vlastně došlo k zalidnění, resp. k zaprimátování planety Země. Geniálně to zapadá do příběhu Pierra Boulleho a úžasného filmového zpracování z roku 1968. Nicméně pokusy na němých tvářích nejsou mým šálkem houbičkového čaje, proto jsem poločas filmu trnula obavou o táhnutí se příběhu v duchu laboratorních experimentů. Nakonec mi bylo jasné, že bylo prostě nutné se vším prokousat od začátku, kdy se mládě narodilo, tajný přesun do Willova domu, jeho puberta a dospělost. Domácí chov šimpanzů není zcela obvyklý, kór, když se Cesar rozhodl vyřídit si sousedský spor po svém a dostane se tak do opičího pasťáku. Jak jsme viděli a s čím mnozí nepočítali bylo, že on ty ostatní svou inteligencí vysoce převyšoval. Jak já těm opičákům fandila! Zlý, zlý Malfoj u jehož postavy se nabízelo hned od počátku, že co zasel, v tom se také vykoupe. Takže hurá do sekvojového lesa! (01.11.2014)

pozretie filmu som odkladala 4 roky. vzdy som si nasla nejaky dovod, preco radsej iny a nie tento. a moje podvedomie asi tusilo preco. priserna nuda. prvu hodinu som 6krat premyslala, ze film vypnem. nakoniec som to s nechutou dopozerala, hoci posledna cca pol hodina film vytiahla u mna z odpadu aspon na tie dve hviezdy. (06.11.2015)

Nemohu si pomoci, ale tenhle film jako celek na mě působil paradoxně tak strašně lidsky. Nádherné záběry i dokonalá hudba mě fascinovaly. Sledovat, jak se opice vzepřou lidem a bojují za svobodu, pro mně bylo neuvěřitelným zážitkem. Ta opičí síla ovládla celý sál. Při Caesarově legendarní větě "Ceasar is home", jsem měla chuť vstát a tleskat..Ráda jsem také za obsazení překrásné Freidy Pinto. Pánové a dámy, lépe jste to udělat nemohli. Plných 5* (17.08.2011)

Jako puzzle zapadá tento počin do celého starého příběhu jedním velkým odkazem a to zmínkou o ztracené misi na Mars. Kromě toho si tvůrci jistojistě zadělali na berličku do dalšího dílu, který už bude doslova sedět v kolejích prvního filmu o opicích s Charltonem Hestonem. Čistě teoreticky. Druhý díl může být také o tom, jak vlastně vznikla hierarchie opičího společenství v takřka vylidněném světě, což bylo stylově naznačeno už v závěrečných titulcích. To celé na druhou a dostaneme remake filmu 12 opic. To jen tak na okraj. Zrození planety opic ale patří k režisérsky dokonale zvládnutému filmu. O trikové stránce nemluvě. Brzy jsem úplně zapomněl, že se vlastně jedná o triky a naprosto podlehl dojmu, že amíci někde vyštrachali nějakou přechytřelou opici, co to takhle pěkně zahrála. A on to Andy Serkis, který už nacvičoval při natáčení King Konga. Závěrečná akce na mostě byla neskutečně impozantní. Už dlouho jsem neviděl film, který by se mi takhle líbil. Navíc film, který cucá z vyčpělého tématu starého přes třicet let. Opravdu brilantní kousek. Tim Burton aby teď nevylézal na nějaký čas z domu. (09.11.2011)

Původní PLANETA OPIC (1968) se stala nadčasovou klasikou, přestože je mementem své doby: ukázkou toho, kam se může lidstvo dopracovat, pokud povede život tak, jak ho dosud vedlo (vietnamská válka, rasová segregace, třídní hierarchizace, utlačování žen). ZROZENÍ PLANETY OPIC (2011), fungující jako prequel vyplňující narativní mezery "originálu" a zároveň se k němu různě odkazujíci a jeho model vývoje variující, bude pravděpodobně čekat stejný osud. Komplexním způsobem totiž zachycuje zhroucení systému, který ve stávající podobě dožívá, než aby fungoval, jak by měl. Není se ale třeba obávat toho, že by symptomatický význam dominoval nade vším a sklouzával k nepříliš sofistikované satiře, jako se to přihodilo zbylým dílům frančízy. V prvé řadě jde především o precizní multi-žánrovou podívanou, která bezešvě přechází ze sci-fi o vědci, jemuž se zahrávání si se zákony přírody vymke z rukou, k útěkářskému dramatu, jež se zlomí do survival horroru. Výjimečnost celého projektu netkví ale v důsledném zvládnutí postupů každého (sub)žánru, nýbrž tomu, že formální systém odpovídá tomu významovému. Zatímco sledujeme mytické vyprávění o nefunkčnosti systému, které má biblické aluze na příběh o Mojžíšovi, jako diváci jsme svědky zhroucení znakového systému filmu. V rámci konvencionalizovaných postupů je totiž obrácena divákova pozice, a tak na místo fandění lidem dochází k s sympatizování s jejich předchůdci (a dle fikčního světa i následovníky), čímž znakový systém filmu nabývá zcela nových významů. Klasičnost, kdy styl nejenom během starosvětsky inscenovaných scén v jednom - netradičně dlouhém - záběru "slouží" vyprávění a umožňuje orientovat se v prostoru a čase dle omezenosti na opičího protagonistu, je totiž jen zdánlivá. Stejně jako je pouhé zdání, že uzavření lidí do institucí, které mají sloužit k výchově, povede i přes ziskuchtivost korporátních šéfů k původní, ačkoliv dobře míněné, myšlence. (14.08.2011)