Gilda

"Žena a hra, to nejde dohromady." No to určitě nejde, ale já jsem byl zpočátku přesvědčen, že půjde o podvodné hraní, pak zase o německé patenty, ale nakonec z toho vylezla love story krásné dračice Gildy a šarmantního křupana Johnnyho. Dýchlo to na mne kouzlem starého dobrého Hollywoodu, což mne potěšilo a navíc mě pořád bavil holič a filozof Pio, jehož hláškovací nálada byla nakažlivá. (10.05.2016)

Tak a je to tady. Už taky miluju, co dělá s těma vlasama. Stačilo pár vteřin a Rita je pro mě tou nejosudovější femme fatale, do které bych se stačil zamilovat bez mrknutí oka stejně rychle, jako snad každá mužská postava ve filmu. Nicméně je třeba říct, že samotný film by byl bez Rity poloviční. Scénář je chvílemi zajímavý, ale jindy je jen takovou podivnou patlanicí, přičemž hlavní hrdina na mě působil spíš jako nějaký klučina od vedle. Takhle se ale asi ke Gildě přistupovat nesmí. Je to prostě taková jednohubka, noirové cinefilní porno. 7/10 (26.11.2016)

Zde je ta Rita ze Shawshankské věznice v plné kráse a velkoleposti (a to jsem žena). Osudová žena, která zničí přátelství dvou mužů, aby je mohla ovládat. Film má zvláštní náboj, napětí, a to nejen sexuální, ale i takové to zvláštní, neurčité, prostě noir. Hodnocení dávát zejména za skvělou atmosféru, která celý film prostupuje. (22.06.2010)

Režisér Charles Vidor pripravil pre chlapcov vracajúcich sa z vojny film s ich najobľúbenejšou pin-up girl, ktorý sa vďaka nej stal oslňujúcim a nadčasovým art-deco klenotom. Rita Hayworthová bola schopná svojou aurou prežiariť žiarivé strieborné plátno do takej miery, že i priemerná dráma sa jej zásluhou zmenila na fascinujúci, omračujúci zážitok plný vône ópia, drahého parfumu a dymu z cigár. Aj keď si ju producenti z Columbie zoštylizovali podľa svojich predstáv, v Gilde ukázala, že je naozaj dobrá herečka (konfrontácia s Glennom Fordom po vstupe do hotelovej izby, napríklad). Ak však mám byť úprimný, pri Gilde zabúdam na dobrý vkus a len vyjavene civím na Ritu ako na nejaký zvláštny digitálny efekt. Chce mi niekto niečo vyčítať? (17.10.2004)

Velkolepá love story, jakým se nejvíc dařilo ve 40. a 50. letech, už ne tak naivní jako většina těch předválečných a ještě ne tak explicitní, popř. cynická, jako většina těch z pozdějších dob. Blízká příbuzná Casablanky – stejné prostředí nablýskaného podniku v závětří světa, stejné základní rozložení sil v milostném trojúhelníku, poháněném ovšem podstatně méně ušlechtilými vášněmi. Temné stránky milostného citu vykreslené bez zbytečného vysvětlování, s nádechem tajemství, kupodivu ne zas tak vzdáleného sebedestruktivnímu mystériu okolo jisté Laury Palmerové. K tomu jen náznakově vyprávěná, ale ne ošizená kriminální linka a (na noirovku) nečekaně odlehčené zakončení – za mě velmi doporučeníhodný kousek. (03.03.2015)