Štyrikrát

Mistrovská filmařina beze slov, která přesto má divákovi co sdělovat. Čtyři etapy koloběhu života a času. 90 % a skoro tak dobré jako dokonalý snímek Jaro, léto, podzim, zima... a jaro. (11.07.2022)

Kouzelný film o obyčejných a přesto krásných a zajímavých věcech. Člověk by neřekl, že pozorovat pastevce, kůzle či vesnický život může být tak zajímavé. A vše bez jediného slova... Let's stop talking! (16.12.2017)

Překrásný film. Vynikající rytmus. Obrazova cistota a zabery u kterych si muze clovek v klidu premyslet. (11.07.2010)

Líbezné prostředí a pěkná kamera. Ano, po půlhodině se to rozjede - když to kozy rozjedou. :) Film o kozách? Proč ne. Je na co se dívat a je to pěkné. 7/10 (17.02.2015)

Antiakční film. Skutečně zvláštní film, ale s neobyčejnou poezií. Zvukový film bez jediného slova a hudby, jen občas nějaký šum, potlesk, mečení koz. Až na to, že jsem se nemohl dopočítat toho, čeho čtyřikrát. Ale mělo to sílu, až na výjimky byl snímán celek statickou kamerou, jako by to byla nějaká kamera skrytá, která zkoumá hloubku duše prostého venkovského života chudé jižní Itálie, která je daleko za naší civilizací... ale možná jim je bez moderních vymožeností líp. Uhlíři, kteří dovážejí do vesnice zásoby dřevěného uhlí. Starý pasák koz, který se léčí posvátným prachem z kostela a umírá nešťastnou náhodou, když při vykonávání stolice vytrousí u keříku papír s prachem z minulého dne... Zroizení kůzlátka, toho mi bylo hodně líto, ale takový je život. Vzpomněl jsem si na Hrubínovy verše - Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo (tady) kůzlátko. Jenže to nedopadlo tak dobře, jako s tím kuřetem. Slavnost jara, zase mi bylo líto krásného smrku... z něhož se nakonec zase stalo dřevěné uhlí,a tak šel koloběh života, zrození a smrt, pohřby a veselice,proměny přírody... Milý film. (05.08.2017)

Když nějaký podnět zůstává pozadu, tak se rozvijí fantazie a představivost, startuje myšlení, snění, nastává až hypnotický stav. Můžeme to pozorovat u knihy, která mlčí, u hudby, která nevidí, u filmu, jenž provází prioritně obrazem. Možná nás tento fenomén vytrhává z každodennosti a lze tak posunout vědomí, vidět i za obzor. Člověku, zastav se a poznej se! (21.05.2017)

Natočit film bez jediného dialogu, přesto vyprávějící jedinečný vzrušující příběh není žádná legrace a když se to někomu povede, dá se výsledek skutečně považovat za filmové umění. Příběh krásný a krutý zároveň, se skládá s povětšinou z neobvykle dlouhých záběrů, kdy nejdelší má snad až osm minut, takže každý vypadá jako přímý přenos z daného místa. A celé má to myšlenku a ne ledajakou. Pokud někdo z diváků ví, co je to transmigrace, ví, o čem je řeč. Starý pastýř zemře a narodí se kůzle. Má duši onoho pastýře? Větší otázkou je, jestli něco takového diváka vůbec napadne. A příběh pokračuje dál. Kůzle později také zemře a děj začne sledovat strom, který se zanedlouho pokácí a použije na výrobu dřevěného uhlí. Tedy v prach. Ještě stále nic? Jedná se o snímek skutečně s nutností vše náležitě sledovat, jinak nedojde k pochopení daných skutečností. Každá scéna leccos naznačuje a dává věci do souvislostí. Je to film skutečně jen pro náročné diváky, neboť takovouto myšlenkovou hloubku jinak úchvatného lidského příběhu zábavu hledající divák prostě jen tak nepobere. (09.12.2018)

Spojení čtyřech obrazů vysvětloval režisér Michelangelo Frammartino na besedě 45. MFFKV jako přeměnu nebo převtělení člověka do zvířete, zvíře v rostlinu a ta pak v minerál. Dřevěné uhlí opravdu není minerál a že koza zůstane ležet u stromu mi nenavodí dojem že se převtělila do stromu. Toto téměř sci-fi jak ho označil autor mě opravdu nezaujalo. Na stejné vlně opravdu nejsme, vnímám tento film spíš jen jako zobrazení života v chudé italské vesnici. (07.07.2010)

K podobným žánrom treba náležite pristupovať s rešpektom, nepozerať ich osamote a už vôbec nie neskoro večer. Osobne som si film vyhľadal, pretože ma lákalo okolie Kalábrie a ako som zistil, nebol ten najtrefnejší dôvod na jeho projekciu. Nakoniec som sa dočkal filmového kumštu v podobe dokonale sfilmovanej poetiky odľahlej časti dediny na juhu Talianska, ktorá postupne vygradovala až do výroby dreveného uhlia. Čo dodať? Odporúčam všetkým, ktorí sa pri každej príležitosti rady potešia pohľadom na pekné kozy. (13.08.2017)

* pastier, koza, strom, uhlie * Calabria, oslava, výroba uhlia * Talianska dráma z tohto roku, ktorú režíroval Michelangelo Frammartino, je mozaika štyroch príbehov v dedinke v Calabrii. Starý pastier (Giuseppe Fuda) je chorý a umiera. Narodí sa koza, po krátkom čase sa dostáva na lúku a stratí sa v lese. Mocný strom sa stáva symbolom osláv a neskôr materiál na výrobu dreveného uhlia. Zvláštny film takmer bez slov, kde sa na pozícii hlavného hrdinu striedajú nielen ľudia, ale aj zvieratá a neživé veci. (13.11.2010)

Po zhlédnutí filmu mě napadalo ledacos.Taková variace Roku na vsi. Vždyť všichni jsme vlastně ten uhlík, že. Pak jsem se zasmála, když jsem si přečetla místní recenze. Ale co bych chtěla. Není to film pro každého. Musíte se zklidnit, přistoupit na rytmus nekonečných záběrů, kde se vlastně nic neděje. Jako v životě pastýře, který celý život prožije v jednom místě a z jednoho místa sleduje denně své stádo, krajinu, ulici. Jako život zvířete, které žije ve svém stádu. Jako životy všech těch co žijí na tomto krásném osamělém kousku světa. Pořád stejně dnes, jako před sty i více lety. Statická a pomalá kamera snímá jakoby z jednoho místa krajinu, kde se odehrává život těch místních. Dlouhé detaily i překvapivé úhly pohledu. Pro nás už téměř neznámé a nepochopitelné. Podobně jako když zkusíte jít pěšky daleko a dlouho. Pokud se však ponoříte, tak třeba zažijete ten pocit, že přesně toto je život. Ten film je jako modlitba. Nekonečně dlouhá a někomu se může zdát, že úplně zbytečná. (29.03.2016)

Ja neviem...stále dávam šancu týmto alternatívnym filmom a stále sa "popálim". Nehovorím, nápad bol zaujímavý, originálny a v podstate bez slov ukázaná realita života. Ale totálka nuda. Sorry, ale aby som zíval jeden a pol hodiny prázdnotou, tak tu jednoducho nemôžem dať iné ako veľmi podpriemerné hodnotenie. 30 % (22.02.2015)

Vše začíná a končí jedním - popel popelu a prach prachu - vše je krásně utkané do drobných minipříběhů v prostředí odlehlé vísky kdesi v horských výškách divoké Kalábrie. Koloběh života - zrození a skon - proměna živého v neživé. Smrt pastýře, narození nezbedného kůzlete a jeho osudné klopýtnutí i smrt majestátního stromu, který se nakonec promění na dřevěné uhlí. Uhrančivě návykové! (29.06.2020)

Film o lidech a kozách a psovi jménem Vlk zaslouží jen chválu. V humanistickém, filosofujícím, ekologicky uvědomělém dílku s vysokou estetickou i zábavní hodnotou tvůrci v prostoru mezi tragédií a komedií nechávají prolnout přírodu a kulturu, cit a rozum, život a smrt, vesmír a mikrosvět - způsobem, který je zároveň realistický i metafyzický. V jednom rozhovoru režisér zmiňuje okamžik ve svém snímku, kdy starému pastevci, sedícímu v trávě, začne po tváři lézt mravenec; "mužova tvář ve velkém detailu se stává krajinou". Mohli bychom dodat, že z pohledu mravence je dotyčný jako takový zcela zaměnitelný se stromem, balvanem, terénní vlnou... (Mimochodem kolik z nás nechá mravence volně putovat po svém povrchu? Přiznávám se: já ne.) Jiné záběry mohou připomenout v přírodě a spolu s ní vytvářené "sochy" Andyho Goldsworthyho; jinde je zas na divákovi, aby podobně jako u Kiarostamiho z dlouhého statického záběru, navenek bezvýznamného, vyhmátl nečekaný niterný obsah. Pálení milíře je natočeno s až dokumentární střídmostí, a přece v sobě má něco z patosu závěrečné sekvence odlévání zvonu v Tarkovského "Andreji Rubljovovi"... (13.04.2021)