Zvuk hluku

MFF KV 2010. Dementnost festivalových anotací opět slaví úspěch. Když nevíte coby, přirovnejte film k dílu slavného režiséra... Kromě toho, že s tvorbou Roye Anderssona tu nelze najít takřka žádnou podobnost, zaostává za ní i co do kvality. Je to vlastně příjemná festivalovka, nápad atakovat hudbou veřejný prostor je fajn, je to však jediné obohacení oproti krátkému snímku Music for one Apartment and Six Drummers, kde se hudba za pomoci netradičních "nástrojů" vytvářela uvnitř bytových prostor. Jinak jde spíše jen o zábavný sled hudebně teroristických akcí, jejichž sarkastický osten je o dost tupější než u zmiňovaného Roye Anderssona. A ani hudebně to není nikterak objevné, přičemž k noisu a dalším pozoruhodným skandinávským hudebním žánrům to má mnohem dále než k tajtrlíkování projektu Stomp. A že autoři Stomp nesnášejí, nic neznamená. Tvrzením, že je ke snímku inspirovala i skladba Monkey Bussiness už výsledný rozpačitý dojem režiséři jen posílili... P.S. největšími hvězdami karlovarské projekce stejně byli dva postižení vozíčkáři, jejichž nezvyklý smích byl tím opravdovým hlukem atakujícím sál, vzdejme jim hold! (15.08.2010)

Varování! Nejde vůbec o film, ale o 4 rádoby cool hudební exhibice vyplněné naprosto nesmyslnou vatou. Nápad rozpracovat hudební youtube video do celovečeráku mi přijde asi stejně inteligentní jako třímininutový popový song shrnující celý děj Kmotra. Hudebníci prostě v práci s filmovým médiem dost tápou a pokud vás (tak jako mě) nechytí zvuková stránka, čeká vás jen nekonečná nuda. A na konci alespoň jedna velká odměna. . .ticho. (31.08.2011)

Interesantnější symbióza obrazu a zvuku tu ještě nebyla, respektive možná byla, ale já se s ní zatím nesetkal, neočekávám, že v životě ještě uvidím film, který by mě svou “milou šílenosti“, tak příjemně překvapil... Nebýt nevyváženosti první a druhé půlky, o které se už rozepsal Matty, neváhal bych s absolutním ohodnocením, škoda, přesto budu na “Sound of Noice“ s láskou vzpomínat... 80% (08.12.2013)

V jedné písni britské kapely Bonobo se zpívá: "Music is the healer, no matter who you are." Chtělo by se dodat, i když jí nesnášíte...postupem filmu je však patrné, že Amadeova nenávist k hudbě jen odráží jiný, důležitější pocit v duši. A hudební teroristé "jen" přináší možnost podívat se na tento pocit s důležitým odstupem, díky tomu, že ho ukazují z druhé strany. Díky své hudbě, která je naprostým opakem té klasické se může Amadeus vypořádat se svými stíny které ho doslova škrtí. Ve finále se tak hudba stává tím čím podle mě vždy byla a čím by měla být, pokusem o vyjádření a předání svých pocitů, nálad..vyjádřením svého vnitřního já. Film naplněný hudbou, zvuky a hluky až po okraj, jehož ústředním motivem je nakonec ticho. Neb "Lidé nesnesou ticho, znamenalo by to, že snesou sami sebe." (Pascal Mercier - Noční vlak do Lisabonu) (23.05.2011)

Svérázná hudební komedie Zvuk hluku oslavuje alternativní kulturu, minoritní hudební žánry a umělecký aktivismus. Sympatie jsou přitom v příběhu jak na straně policisty, který stíhá „hudební teroristy“, tak i na straně skupiny hudebníků postavených mimo zákon, jenž vynalézavým způsobem a s punkovou vervou hrají na věci každodenního užití. Oproti příběhu filmu, který vyzdvihuje nespoutanost, svobodu a protest proti společenským konvencím, působí ale samotné vystavění filmu až příliš fádně, s hrdiny bez jakékoli šmouhy, kazů či neřestí, kde vše ústí do uspokojujícího a šťastného konce. Dalo by se říct, že film se trochu alibisticky snaží nikoho neurazit a být pro všechny – což nijak nekazí jeho zábavnost (v některých scénách jsem doslova brečel smíchy), ale spíše přináší následně rychlé vystřízlivění. (08.07.2010)