Jeden musí z kola von

"YOU CALVINISTIC, PENNY-PINCHING SCOT!" ---------- Alfredson natočil tak neuveriteľne nudný thriller, že to snáď nie je ani možné. Priveľa chôdze, dlhej chôdze, priveľa zbytočných dialógov, dlhých zbytočných dialógov, priveľa prázdnych záberov, dlhých prázdnych záberov. V skratke, omáčky o ničom. Aj keď na druhú stranu beriem do úvahy, že pravdepodobne takto vyzerá skutočnosť a viac menej typický špionážny svet. Tak to ale bohužiaľ je. Realita je vo väčšine prípadov veľmi nudná a inak to asi nebude ani u MI6. (03.07.2018)

Člověk, aby se v tom vyznal. Vztahy mezi špióny jsou mnohdy složitější, než když muž miluje dvě ženy (či žena miluje dva muže). Díky detailům, které nám režisér Tomas Alfredson ukazuje (a které dokázal krásně zobrazovat i v předchozích filmech), se divák dokáže z velké části zorientovat ve spletitém příběhu i s epizodami z jiného časového období. A navíc ti herci podávají brilantní výkony. (01.02.2012)

Krtek v Cirkuse. Tentokrát však nepůjde o kreslenou postavičku Z.Milera (ač díl s úkolem „Zničit krtka!“ vyvstane na mysl), nýbrž o šachovou partii z války, v níž první linii představovala křesla kanceláří tajných služeb. Přišel už mat? Je bílá královna opravdu bílá? A nehraje se nakonec dáma? Kdo čeká střílení, honičky a líbání vnadných agentek, ať zrovna zavře šachovnici.. Film, který vyžaduje pozornost a pak vám to vrátí měrou vrchovatou. Film s neuvěřitelným citem pro detail, plný drobných i větších náznaků (triviální scéna s včelou v autě odhalí charakter a schopnosti Smileyho lépe, než tisíc slov). Film ze světa, kde emoce, ač se je člověk snaží držet stranou, nakonec rozhodují. Alfredsonova odtažitá režie je fungujícím protipólem k emočně silným scénám, které jsou i díky dokonalému obsazení velmi naléhavé (výměny pohledů Haydon - Prideaux, Smileyho imitace dávného rozhovoru s ruským protějškem). Vůbec obsazení.. Strong, Hardy, Hurt, Hinds, Firth - vždyť já bych hltal každé jejich slovo i kdyby seděli v křesle Nedělní chvilky poezie. A Oldman? Za kostěnými obroučkami hraje každým obličejovým svalem - precizní ukázka nonverbálního herectví. Při pohledu na jeho tvář mě napadlo, jak dobře maskéři 19 let zpátky trefili při tvorbě jedné z podob transylvánského hraběte jeho budoucí podobu. Akorát teda s tím rozdílem, že nyní nemá na hlavě účes Stelly Zázvorkové, ale ten by se stejně do zasedaček MI6 příliš nehodil.. Alfredson zkrátka připravil můj šálek čaje - silný účinkem a přitom chuťově jemný. Rád si jej dávám ráno ke snídani a přikusuji k němu salónní intelektuály.. (11.10.2012)

Stalo se určitým módním klišé stavět proti sobě vláčnost Jeden musí z kola ven a střelhbitost bondovek, ale já bych proti Jeden musí z kola ven postavil spíš Sodenbergův Zkrat. Oba ty filmy jsou jedinečné v tom, jakým způsobem škrtají zavedená pojítka mezi statickými dialogy a dynamickou akcí. Ačkoliv je v kinematografii zvykem spojovat dialogový scény s něčím nenápadným a střídmým, proti čemuž se kladou formálně zajímavý akční scény, tyhle dva filmy na to jdou obráceně. Jeden musí z kola ven nabízí až maniakálně přešlechtěnou formální stránku a pohyb či dialogy postav pojímá doslova jako balet nebo nějaké taiči. Hodně tím připomíná česká Pouta. Přestože tedy film jako takový už od svých počátků tíhne k dynamice a pohybu, jak je patrné třeba ze slavného pokusu Eadwearda Muybridge, který dokázal, že v určitém stadiu koňského klusu se ani jedna ze čtyř nohou nedotýká země, i statické věci mohou být udělány velmi krásně, jak tu dosti přesvědčivě demonstruje režisér Alfredson. Soderberg na to šel ve Zkratu obráceně, neboť akci zošklivil. Statickým snímáním bez použití živoucí handky nebo úplnou absencí jakéhokoliv hudebního doprovodu se Soderberg vymezil proti obvyklé formální vytříbenosti akčních scén, během nichž je slyšet basová linka bytelná tak, že cejtíte vibrace až na Jamajce, a navrch tvůrci obvykle přihodí ještě trochu konfet. Soderberg tím poukazuje i na jeden docela zajímavý fakt, a to ten, že v akčních scénách se dosahuje vtahující sugestivity často zcela nerealistickými prostředky, jako je intenzivní hudba nebo kmitající kamera. Jinak řečeno akce je ve filmech buďto realistická, nebo sugestivní, ale málokdy obojí (to je vyhrazeno skutečně jen těm největším mistrům jako třeba Mannovi v Heat). Máme tu tak dva případy filmů, Zkrat a Jeden musí z kola ven, které jdou proti zavedeným normám: jeden zošklivuje akci, druhý zkrásňuje dialogy. Asi jako kdyby vzal nějaký prohnaný knihkupec Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti od Eca a vyměnil vám na nich přebaly. (18.05.2012)

Pomerne jednoduchý príbeh podaný šialene chaoticky, kde obrovské kvantum mien a prezývok môže divákovi spôsobiť malý myšlienkový kolaps, zvlášť ak sa k tomu pridajú nasekané flashbacky z minulosti, ktoré majú objasniť dejovú súvislosť. Dialógy starších pánov a princípy odhaľovania špionážnej stratégie vyznievajú tajomne, ale bohužial prinášajú aj nudu a chaos. Nevravím však, že snímok má len nedostatky. Naopak, tempo (aj keď slimačie), ktorým sa dej uberá, je v maximálnom súlade s celkovým ladením snímku a charakterom Georga Smileyho. Ak by sa pritvrdilo, divák sa už úplne stratí v nitke súvislostí, mien a faktov. Celkové spracovanie mi osobne až tak neuľahodilo, ale ako čítam, niekto si vie práve na takomto štýle filmu "divácky pošmakovať". (30.01.2012)