Jeden musí z kola von

Opravdu hodně náročný snímek. Vyloženě pro fajnšmekry daného žánru, kteří si navíc libují v detailech. Právě na těch film totiž stojí. Výborná retro režie, měla jsem pocit, jako bych se dívala na film natočený před několika desítkami lety. Hutná atmosféra, výborní herci (Tom Hardy u mě nadále stoupá) a vůbec si nemyslím, že by časové skoky byly nepřehledné, to prolínání časových linií bylo podle mě výborné. Můj problém s filmem je však ten, že mi po chvíli celá hlavní linie začala být ukradená a to je pak velký problém si u tohoto filmu udržet pozornost po celou dobu, když je vám vlastně úplně jedno, jak to dopadne. Film nikam negraduje, má jedno (velmi pomalé) tempo od začátku do konce. Nic nevytýkám režisérovi ani scenáristům, ti to udělali tak, jak nejspíš chtěli a lépe to natočit asi nešlo. Chyba je zcela ve mně, prostě mi film nesedl na 100%. Mé hodnocení je přesně na hraně mezi 3* a 4*. Původně jsem se přiklonila k tomu vyššímu hodnocení za pár opravdu výborných scén, jenže po několika dnech od zhlédnutí zjišťuji, že už teď si film velmi špatně vybavuji, nezanechal ve mně vůbec nic a vím, že už si ho asi nikdy nepustím. Proto tedy 3* (13.01.2012)

Johna Le Carrého mám ráda od dob, co jsem před lety viděla (mnohými zatracovaného) Agenta z Panamy a četla Absolutní přátele. Píše totiž jinak než autoři běžných špionážních románů; jeho knihy jsou postaveny na realismu, detailech, zobrazování běžných momentů života, díky kterým se vám zdá, že se prakticky nic neděje, zatímco opak je pravdou. Tinker, Tailor, Soldier, Spy v tomto ohledu není jiný a není ani o nic méně složitý než jiné novely tohoto autora. Neustále se po vás požaduje, abyste dávali pozor, a kvůli změti postav a kódových označení není ničím zvláštním, když se budete v ději neustále ztrácet. Složitou, nejasnou linku dokonale odráží i vizuální stránka, která bude jedněmi pro své 'old school' pojetí milována, druhými pro svůj zdánlivý amatérismus zavrhována. Permanentně totiž působí dojmem, jako by před čočku kamery někdo nahnal cigaretový kouř a pro jistotu ještě štábu sebral veškeré osvětlení. Obraz je tmavý, místy rozostřený, permanentně šedivý. Jinými slovy zvláštně civilní, až na mě vše vyznívá podobným dojmem jako Všichni prezidentovi muži. Podobně jako slavný film s Hoffmanem a Redfordem, i tato špionážní adaptace má velkou šanci stát se jedním z filmových kultů. A podobně jako v Prezidentovým mužích, i tady může divákovi jen pomoci, pokud si přečte předlohu. Já sama hodlám udělat to samé a pak se na Tinker, Tailor, Soldier, Spy zajdu podívat ještě jednou. A třeba hodnocení ještě zvýším. (19.09.2011)

Takřka dokonalý špionážní film, kde se nic neříká dvakrát (nebo alespoň ne dvakrát stejně) a to, co se řekne jednou, si musí často divák sám aktivně vyhledat a spojit. Je až k neuvěření, jak důsledně se tu selektivně odpírají a dávkují informace hned ve třech rovinách najednou (dialogy, mizanscéna/rámování, zvuková stopa), což podle všeho navíc přesně odpovídá stylu knižní předlohy. Chápu, že řada diváků má problém se orientovat v příběhu, protože Tinker Tailor jednoduše vyžaduje aktivní, pozorné sledování (na které většina lidí, navyklá na vysoce redundantní hollywoodské vyprávění, není zvyklá), a to na naprosto základní úrovni rekonstrukce fabule, nikoli na úrovni nějakých symbolických významů obohacujících dílo o další, ale ne nutně nezbytnou rovinu. Film, který otevřeně vyzývá k důkladné formální analýze a už se nemůžu dočkat, až ho uvidím znovu. (06.02.2012)

Detektivka natolik "realistická", až by se více hodilo nazvat ji "reálnou", James Bond by si o ni nejspíš neopřel ani kolo se zabudovanou HD kamerou, meziplanetárním satelitem a rotačním plasmometem, ale vy byste ji rozhodně přehlédnout neměli. Dvě hodiny pečlivě skládané mozaiky informací působí nakonec příjemně intelektuální katarzi asi jako když zasunete poslední dílek do tisícedílných puzzlí, avšak není úplně jednoduché všech tisíc dílků najít. Hlavním záporem filmu není pomalá, neakční atmosféra, ani nutnost dávat pozor každičkou vteřinu, ale právě kombinace těchto dvou faktorů. Musím uznat, že jsem neměl ve všem jasno, chtělo by to druhé zhlédnutí, jenže detektivka striktně zabývající se informacemi bez špetky žánrovch atrakcí není zrovna druh filmu, na jaký by se člověk vzápjetí díval znovu. Celkově tedy chytrý a vysoce intelektuálně laděný snímek, který však ne vždy přináší adekvátně intenzivní zážitek. 7/10 (19.02.2012)

Stalo se určitým módním klišé stavět proti sobě vláčnost Jeden musí z kola ven a střelhbitost bondovek, ale já bych proti Jeden musí z kola ven postavil spíš Sodenbergův Zkrat. Oba ty filmy jsou jedinečné v tom, jakým způsobem škrtají zavedená pojítka mezi statickými dialogy a dynamickou akcí. Ačkoliv je v kinematografii zvykem spojovat dialogový scény s něčím nenápadným a střídmým, proti čemuž se kladou formálně zajímavý akční scény, tyhle dva filmy na to jdou obráceně. Jeden musí z kola ven nabízí až maniakálně přešlechtěnou formální stránku a pohyb či dialogy postav pojímá doslova jako balet nebo nějaké taiči. Hodně tím připomíná česká Pouta. Přestože tedy film jako takový už od svých počátků tíhne k dynamice a pohybu, jak je patrné třeba ze slavného pokusu Eadwearda Muybridge, který dokázal, že v určitém stadiu koňského klusu se ani jedna ze čtyř nohou nedotýká země, i statické věci mohou být udělány velmi krásně, jak tu dosti přesvědčivě demonstruje režisér Alfredson. Soderberg na to šel ve Zkratu obráceně, neboť akci zošklivil. Statickým snímáním bez použití živoucí handky nebo úplnou absencí jakéhokoliv hudebního doprovodu se Soderberg vymezil proti obvyklé formální vytříbenosti akčních scén, během nichž je slyšet basová linka bytelná tak, že cejtíte vibrace až na Jamajce, a navrch tvůrci obvykle přihodí ještě trochu konfet. Soderberg tím poukazuje i na jeden docela zajímavý fakt, a to ten, že v akčních scénách se dosahuje vtahující sugestivity často zcela nerealistickými prostředky, jako je intenzivní hudba nebo kmitající kamera. Jinak řečeno akce je ve filmech buďto realistická, nebo sugestivní, ale málokdy obojí (to je vyhrazeno skutečně jen těm největším mistrům jako třeba Mannovi v Heat). Máme tu tak dva případy filmů, Zkrat a Jeden musí z kola ven, které jdou proti zavedeným normám: jeden zošklivuje akci, druhý zkrásňuje dialogy. Asi jako kdyby vzal nějaký prohnaný knihkupec Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti od Eca a vyměnil vám na nich přebaly. (18.05.2012)