Máme pápeža!

Skutočne veľmi originálny nápad. Hovoril som si však, že dej sa bude uberať po predom uprataných chodníčkoch a bude iba sledom viac menej úsmevných epizód. On ním aj je, ale tie epizódy sú taktiež nápadité ako námet a nový pápež postupne začne byť psychologicky prekreslený. Zároveň si uchováva tajomstvá minulosti a my veľa z jeho vnútra vyčítame iba z mimiky. Picolli bol hercom mnohých záporných postáv a je umením herca nás presvedčiť, že jeho ďalšia postava je sympatická a pozerá jej "dobro z očí". Film nie je prvoplánovou oslavou cirkvi, ale skôr ukážkou, že aj tí tajomní za múrmi sú normálni ľudia s množstvom pochybností. Psychoanalytici s ním ale môžu mať problém.... (16.08.2015)

Veľmi zaujímavý námet, ktorý ale akosi zostal na pol cesty. Film, ktorý rozpráva o strachu, ktorý poznáme asi všetci. Všetky tie veci, ktoré musíme dennodenne robiť a ktoré sa od nás očakávajú, nás postupne začnú oslabovať a v niektorých prípadoch je celá situácia tak neznesiteľná, že musíme spraviť radikálny krok. Kdesi hlboko totiž každý máme svoju Psyché - ktorá sa formuje všetkým a všetkými, ktorý nás obklopujú. A vďaka nim je pre nás niektoré bremená, ktoré nám život položí na ramená ťažké niesť. Habemus papam je príbehom o tom ako sa toto stane novo zvolenému pápežovi. Moretti je veľmi zručný režisér, ktorý celú dramatickú situáciu odľahčuje inteligentným humorom - výborná scéna volejbalového turnaja medzi kardinálmi sa mi hlboko vryla do pamäti. Film, ale bohužiaľ nič nerieši, len poukazuje a aj to bez zúčastnenosti. Nechápte ma zle. Vo svojej podstate mi to zase až tak nevadí, len prítomnosť psychoanalytika minimálne poukazuje, že sa niečo podobného rázu bude riešiť. Koniec je tým pádom očakávateľný a neprekvapí. Len potvrdzuje to, že dakedy je aj nie možnosť ako sa zachrániť pred svetom. Rozhodne sa jedná o nezvyčajný počin, ktorý ma ale zanechal chladným v miestach, kedy som podľa môjho názoru mal niečo cítiť. Čo je v rámci originality príbehu veľká škoda. (04.03.2012)

Kongeniálne spojenie autorskej odvahy, inteligencie, individuálnej múdrosti a pokory. Jednoduchý nápad, univerzálna myšlienka - VIERA, viera v seba samého, zmysel existovania, miesto pod slnkom vs. všeobecné i konkrétne očakávania spoločnosti (a normy). Silne polarizujúci film, v ktorom sa pochybnosti dajú vnímať i ako hrozba, ale zároveň poľudštenie hlavy cirkvi. Je len na každom z nás, čo hľadá (a čo nájde). Plný počet za zimomriavkový záver. (07.07.2011)

Začala jsem koukat, ale asi po 15 minutách jsem dospěla k názoru, že je pro mě film absolutně nekoukatelný. Bůh ví, z jakých důvodů, každopádně je to jeden z mála filmů, kdy u mně skutečně nastala situace, že jsem přestala koukat. Většinou takové filmy dokoukám, abych potom mohla napsat zhusta rozčílený komentář. (03.05.2012)

Poslední pokušení Krista v postmoderním nátěru 21. století. Paralel se Scorseseho legendárním filmem je dost, přesto se film Nanni Morettiho liší v jedné zásadní věci, totiž v kvalitě mimiker - zatímco Martin Scorsese točil svou filmovou adaptaci kontroverzní knihy apriori jako vážné drama, Habemus Papam je dovedně maskováno coby odlehčená komedie a dokonce až fraška (tolik typická pro tvorbu levicových italských umělců), v níž kardinálové při konkláve hrají volejbal a papež nutně potřebuje sezení s psychoanalytikem - jak už to ve fraškách bývá, paradoxně právě bezvěrcem. Smysl celého snímku je ale někde docela jinde. Dlouho jsem si coby divák nebyl jist, zda je film určený především pro věřící, speciálně katolíky, dostatečně sdělný i pro člověka pochybujícího či nevěřícího. Ale s postupujícím dějem (a především pak při katarzi nečekaného finále) jsem pochopil, že Habemus Papam je především pro takového diváka, neboť pochybující papež je právě jím samým. Tedy mnou. A jestliže se právě režisér filmu obsadí do role ateistického intelektuála vzývajícího jako nejvyšší božstvo Freuda, přičemž jeho milovaná manželka, psychoanalytička!, žije již delší dobu ve svazku s jiným mužem, je stejně nešťastnou figurou jako dotyčný papež. Lidé sice hodnotí tento snímek vysoko, ale přesto často jeho podstatu vůbec nechápou, zmátly je ony dokonalé mimikry. Píší něco o tom, že ,,papežové mají své dny" nebo podobné bláboly a zjevně jim nedochází, že ten film je v podstatě těžce depresivní... Máme papeže, to ano. Bůh je ale mrtvý, Freud taky... PS: Neuvěřitelné vizionářství tvůrců tohoto filmu asi nejlépe vyplyne rastrem roku 2013, když na svůj pontifikát abdikoval Benedikt XVI., první papež za posledních tisíc let, který odstoupil dříve než umřel, tedy analogicky se Scorseseho Ježíšem Kristem předčasně slezl ze svého kříže... (15.04.2012)