Krajina večného cyklónu

Depresivní až běda a přesto místy tak magické. Neustávající běsnění větru a návaly písku dohánějí křehkou Letty až na hranici nervového zhroucení. A divák na tom přeneseně není o nic lépe. Přitom film provází překrásná hudba, kdy se občas tají až dech. A když dojde na imaginární obrazy bílého koně přinášejícího severní vichry, člověk až žasne kam za dvě desetiletí film dokázal dojít. Samotný příběh se nemůže pyšnit kdovíjakou sofistikovaností, ale je Sjöströmem podán natolik surově a stroze, že do té vyprahlé pustiny padne jako oblázek. (12.03.2013)

Skvěle natočený němý snímek, jemuž bych to stáří z mnohých scén ani nehádal. Victoru Sjöströmovi se podařilo zobrazit citelné zásahy přírodních živlů do už tak dost nehostinného prostředí, které udává posmutnělou náladu a podtrhuje frustraci hlavní hrdinky. Lillian Gish je právem legenda němého filmu, jejíž mimika celé dílo divákům stoprocentně prodává. (19.01.2021)

Žasnu nad tím, jak úchvatně v těch dávných dobách Sjöstrom, mistr řemesla, režíroval. The Wind se v jeho rukou proměnil v plynule vyprávěný, svižný a díky narativní jemnosti až strhující příběh. Příběh poměrně prostý co do fabule, ale krásný hloubkou postav, o nichž vypráví. Křehká dívka Letty je devastovaná ani ne tak drsným podnebím "krajiny věčného cyklónu", jako nehostinností zdejších obyvatel. Bezbrannost a bezmoc v jejím souboji s krajní životní situací představuje Lillian Gish způsobem, díky kterému se do jejího herectví nelze nezamilovat. Dokáže mimicky vykreslit pestrou paletu emocí a stavů a pohnutek; pouhou tváří vypráví příběh své postavy zcela bravurně. I obsahově tak patetická scéna, kdy Letty strachem propadá do šílenství, je díky Gish k mému velkému překvapení neuvěřitelně přesvědčivá a tedy i dojemná. Druhá hlavní role v podání Larse Hansona, který bez problému přechází z komické postavy do tragické s tím, jak jeho bezstarostný Lige zažívá životní zlom, je také bravurní. Moment, kdy tento prostý venkovan pochopí, že jeho naivní představa o životě se rozplývá i se vší bezelstnou radostí, kterou do ní vložil, patří mezi nejsilnější ve filmu. Vedle těchto dvou ale díky suverénnímu režijnímu vedení vynikají i ostatní: co postava, to jasně vykreslený typ, počínaje již perfektní vizuální stylizací (zamračená hrubozrná Cora porcující prase, šaškovitý strejda kovboj Sardough...). Tam, kde nestačí herci, vypráví Sjöstrom geniálním střihem, jímž s lehkostí mistra rozhýbává potřebné souvislosti. Dokáže díky němu vytvořit výsostně dramatické scény, například při konfrontaci novomanželů. V závěru gradujícím k nesnesení napíná diváka na skřipec tím, jak mu poťouchle ukazuje jen část děje a nechává situaci dramaticky otevřenou až do konce. Nevěřil bych, že v té době filmové vypravěčství mohlo dosáhnout tak suverénní a zralé vypravěčské promakanosti. Děkuji Sjöstromovi za humor, napětí, strach i dojetí. Vše v míře vrcholné. (03.01.2011)

Sjöström točit opravdu uměl a mezi režiséry němé éry patřil mezi nejlepší (a dnes patří mezi klasiku). Lillian Gish jsem už viděla v nepřeberném množství filmů, ale převážně u Griffithe, proto je u mě práce se Sjöstömem vítanou změnou. Film má náboj a spád, nenudí. Síla přírody a jejich živlů je vykreslena opravdu skvěle, příběh sám o sobě je navíc skvělým dramatem nejen o lidských vztazích, ale i o vnějších vlivech (zde nemilosrdná příroda) a o tom, kam až nás můžou zahnat. (15.06.2013)

Holt, treba mu uznať minimálne hudobný doprovod. Vďaka nemu mi počas filmu behalo po rozume, že by mohol byť skôr "slepý" ako nemý. No narozdiel napríklad od Ecce Homo!, tu si pamätám aj príjemný romantický záver. Príbeh sympatickej dievčinky a... vetra.  Vietor je živel dosť podceňovaný. A tento snímok mi prišiel asi trochu preceňovaný. Ale nič to, nejdem proti vetru, dávam tiež štyri hviezdy. (30.04.2023)