VOD (1)
Recenzie (5)
Tichá striktně vizuální meditace cyklické formy nad místem, kde kruh je symptomem bytí. ___ Následuje nuda: Film je předmětem docela silné (odborné) kontroverze, zda-li pak by ho bylo-li lze označovat za antropologický film nebo zda-li pak by ho nebylo lepší takto neoznačovat. Četl jsem na dané téma velkou část odborných recenzí a reakcí a esejů a reakcí na eseje (ne, že bych z toho měl nějaké velké potěšení). Kritika se věnuje třem základním tématům. Za prvé faktu, že snímek je záměrně němý. Cíleně tak neposkytuje člověku, který nedisponuje znalostí jazyka, žádné slovem řečené podněty. Absentuje doprovodný komentář i jiné podklady a kritik se tedy ptá: Jak mi má tohle být k akademickému užitku jakožto antropologická práce, když si to každý vyloží po svém? ___ Druhým zásadním tématem je metodologie vzniku snímku. Dokumentarista neznal místní jazyk ani reálie, byť měl, pravda, k dispozici terén znalého antropologa. Natáčení probíhalo po velice limitovanou dobu a zdaleka nesplňovalo časovou dotaci ročního terénního pobytu, jak si antropologie zpravidla žádá (haha). Tvůrci snímku prý příliš komprimují prostor a ohýbají dění a dávají tak do souvislosti místa, děje a postavy, které ve skutečnosti souvislosti nachází jen stěží, a vedou tak diváka k dezinterpretacím. Poslední okruh kritických reakcí se týkat etické stránky věci. Už jsem zmínil, že byl snímek záměrně němý. Pro místní lidi to ale samozřejmě neplatí, protože ti řečenému rozumí a v kontextu snímku tak slyší --- totální nesmysly. Snímek je nastříhán čistě pro vizuální účely a slovní projevy, vytržené z kontextu, jsou tedy totálně mimo. Co toto a další zmíněná rozhodnutí tvůrců vypovídá o jejich přístupu k těm, které natáčí a o tom, jak jejich roli v celém procesu chápou? Není úplně divu, že se kritické reakce ihned chápou nahlížet dílo optikou Saidova Orientalismu. ___ Přijde mi úsměvné, že snad každý akademik, ať už adorující nebo kritizují Gardnerovo dílo, si ve svém textu neodpustil dění na plátně interpretovat a vyždímat z něj faktografické údaje o formách rituálů a průběhu dějů, o společenských rolích postav a míst, nebo o poselství snímku. Všechny-interpretace-se-od-sebe-skoro-ve-všem-vzájemně-liší. Tím se dostávám k mé perspektivě. Ztotožňuji se s názorem, že snímek nikdy etnografickým ani antropologickým filmem být nechtěl. Do aspiranta na tuto roli ho mnohem více, než autoři, pasovala sama kritizující akademická obec. Kritika ohledně faktografické podvyživenosti je lichá, protože takové ambice zkrátka snímek neměl. Působí pocitově, je cíleně otevřený interpretacím. Můžeme si být jisti tak maximálně cyklickým charakterem narace, tím, že pojímá umírání, a že nás detektivním cyklickým způsobem vede k vysvětlování určitého procesu. Forest of Bliss je aspoň pro mě úžasný a zábavný. I kdyby se ale přeci jen autoři rozhodli ho sami za antropologický považovat, nemohl bych souhlasit. Některé výtky metodologické a etické totiž stále platí. ()
Užít si tuplovanou radost z filmu a okolních slov v tichu, nedestilovat věty z dojmů a myšlenek, nechat je nesešikované plachtit vysoko nad blikajícími vikýři čsfd, to bych měl, abych se nezpronevěřil fluidu filmu, ostatně Arbiter film glosoval jasně, - přidám se krátce, nejasněji, na hraně zpronevěření. Tak, jak se film dívá, chce být viděn. Hledí tím prvním zrakem – nedefinujícím, nekategorizujícím, nekomparativním, hledí na lidské hemžení kolem Gangy bez ambice odhalovat nejen významy, ale i důvody k jejich hledání. Není to zrak prostoduchosti, ani tabula rasa, ví (své) o druhém zraku – antropovidění, jež těká od pozitivismu k iracionální spekulaci; ale tady se touží ověřit, zda je protozrak ještě funkční, dokáže-li ho divák aktivovat a něco jím zakusit. Dokáže-li projít lesem, aniž v něm spatří potenciálně ocedulkovatelné arboretum, s radostí, že vidí jen les. ()
Pocta asi najbizarnejšiemu mestu na svete kde neexistuje čas o priestore ani nehovoriac. Z vlastnej skúsenosti si pamätám prvú navštevu Kashi a odvtedy moja laska voči tomu miestu nie a nie ochabnúc. Mesto kde dualita nemá miesto a všetko je iba jeden veľký celok. V tomto dokumente sa to pokúsil Robert Gardner vykresliť a dosť sa mu to podarilo. Montážou rôznych udalosti sa mu podarilo zachytiť to čo sa nedá slovami nijako opísať. Om Bhagavan Om ()
Zhlédnuty Robertem Gardnerem komentované snímky z filmu v délce 18minut. ()
Indické Váranásí je nejméně tři tisíce let staré a je nejdéle trvale obydleným městem na zemi. Navíc plní odedávna stejnou primární úlohu - je místem, kde je každodenně spáleno a spuštěno do Gangy na tisíc mrtvých a kde se očišťují živí. Při návštěvě posvátných městských zón podél řeky máte pocit, že vidíte dávné kněze bohyně Isis, jak vykonávají své obřady v Luxoru. Žádné jiné živé město na světě neexistuje v tak čistě mytickém čase. Podobně i město samo je ikonografickým ztvárněním cesty z tohoto světa do světa dalšího: labyrint bazarů, chrámů a domů pro umírající se otevírá do schodiště vedoucího dolů k řece (v jednom místě schodiště se mrtví pálí), široké a všeočišt'ující, a dál ke vzdálenému, sotva viditelnému protějšímu břehu. Jde o všeobecně uznávané symboly, z nichž - s celou armádou dalších, jako je papírový drak zavěšený mezi nebem a zemí, žebraví psi, loďky převážející mrtvé na druhý břeh, očišťující oheň, obětní květiny - Gardner zkonstruoval montáž věčně se opakujícího. Je to jak studie mechanismu smrti (organizace benáreského kremačního průmyslu), tak mapa hinduistické kosmologie smrti, která je téměř celá znázorněna prostřednictvím ikonických obrazů. Zcela jistě je to nejhustěji sestříhaný film svého žánru, vskutku fuga znovu se opakujících prvků, jejíž podivuhodné použití zvuku udržuje cyklickou strukturu přenášením přirozeného zvuku jedné scény do další - což je Godardova technika zde použitá k naprosto jinému účelu. Nejradikálnějším Gardnerovým krokem je eliminace veškerých verbálních vysvětlivek. Komentář chybí, dialogy nejsou opatřeny titulky a v celém filmu je pouze jediný mezititulek - jediná věta z Yeatsova překladu Upanišady. Les štéstí víc než kterýkoliv jiný film zesiluje nezasvěcené postavení jak režiséra, tak diváka: musíme se dívat, poslouchat, být ve střehu, akceptovat zmatek, vyvozovat vlastní nejisté závěry, nalézat paralely s našimi vlastními zkušenostmi. Stejně jako cestovatelé tváří v tvář exotice jsme rovněž živé bytosti stojící před Bohem. ()