Rodina je základ státu

Ne že by film rezignoval na společenskou kritiku, jen ze všech snímků tohoto režiséra nejvíce ctí žánr(y). V popředí stojí příběh, nikoli společenské motivy; ty jen zlehka probublávají skrz dění (ale o to více na ně slyšíme). Nejvýraznější složku "Rodiny" totiž tvoří humor. A to humor mnoha odstínů. Někdy je poťouchlý, jindy absurdní, často hořký a sarkastický, ale také něžně poetický nebo chápavě lidský (pozor, nezaměňovat s termínem lidový)."Mami, taťka mluví z rozhlasu!" Tequilové noční rozjímání na téma "Jsem svině, když pomáhám sviním?", které hlavní hrdina, z korupce obviněný manažer Libor, pronese uprostřed noci do tlampačů obecního rozhlasu, v sobě nese tragiku i humor. Když pak ale jeho rozespalá malá dcerka zatahá maminku za rukáv se slovy: "Mami, venku mluví taťka z rozhlasu!", dostane celá fraška zase úplně jinou náladu.Ostatně právě intimní rovina rodinného života, všechny ty zdánlivě nepodstatné postřehy a detaily jsou tím, co je na Sedláčkově novince to nejcennější. Živočichopis společnosti režisérovi jde, o tom už nás přesvědčil mnohokrát, ale osobní prožitek z nás naposledy vymáčkl, když natočil Pravidla lži. A to už je něco let! Jsou to vlastně jen momenty: rodinné přespávání v provinčním hotelu, kde cvaká radiátor ("Kdo má v tom rámusu usnout?!), (ne)povinné poznávání vlasti, zpívání v autě, filozofování o konci světa nad slivovicí ze zavařovaček... Přesto mají zcela nezpochybnitelné kouzlo – na rozdíl od scén "drsných" výslechů a salonních konverzací, jež nám chtějí zvěstovat prohnilost systému, ale vyznívají naprázdno. Otec rodiny si zprvu hraje na to, že si prostě jen tak vyrazili a dohání, co jako každý správný workoholik zameškal: vztahy s manželkou, dětmi i kamarády. Návštěva u bývalých spolužáků z Moravy (Jiří Vyorálek, Simona Babčáková) se tak ukáže být nejen vítaným azylem, ale i "nastaveným zrcadlem" a spouštěčem skrývaných emocí. Dokud jen popisuje, funguje perfektně – tíživý strach z budoucnosti, bezmoc, nervozita, tedy emoce, jež prožívá pronásledovaný hlavní hrdina, se přenáší i na diváka, a i když ho tvůrci nijak neobhajují, podvědomě mu začne držet palce. Naopak tam, kde se uchyluje ke schématům – zásadoví, ale nešikovní policisté, bezruká justice, "čistý" venkov – přichází příběh o sílu a věrohodnost. Zůstává jen teze a teze do dramatu nepatří. Natož pak do roadmovie. Ústřední dvojice hraje dobře, obzvláště Chmela modeluje Libora jako sympaticky normálního člověka: jeho rejstřík zahrnuje hysterii i vnitřní neklid, bolestínství i schopnost sebeironie, citlivost i obhroublost, statečnost i zbabělost, zkrátka vše, co je vlastní bytostem chybujícím, nikoli však zatraceníhodným. Naopak detektivové, kteří jsou mu v patách, představují jedno velké klišé: svatá dvojice a udeřivší matka spravedlnost v jednom.Simona Babčáková v roli rázné spolužačky Lenky, která žije šťastný, i když ne zcela naplněný život na venkově, jiskří jako vždy a etudy z jejího manželského života s rezignovaným Jiřím (Jiří Vyorálek) jsou vděčné a tak trochu krasosmutné. Jejich účinek však kazí svatozář, kterou Sedláček nasadil všemu a priori nepražskému, prostému a nesnobskému; jako by se právo na štěstí a spokojenost odvíjelo výhradně od výše konta. Na tuhle strunu ostatně chvíli drnká i závěr s absurdní honičkou na pozadí katalogově dokonalé svatby. Do očí bijící klišé však naštěstí režisér včas zarazí, a loučení tak proběhne v roztomilém duchu grotesky, která ústí v úsměv a vzkaz, že rodina skutečně JE základ všeho. Tedy kromě toho prohnilého zkorumpovaného státu. (29.09.2020) (menej) (viac)