Farba citov

Při pohledu na režijní filmografii Taylora nemůže být pochyb o tom, kdo že je skokanem roku. Nechápu, jak to udělal, ale z věčného námětu barevnosti kůže dokázal vylouhovat ještě jeden lahodný nálev plný upřímnosti, opravdovosti, elegance, vkusu, slz radosti i dojetí. Po delší době jsem z plátna necítil ambice, ale skutečnou duši... (17.02.2012)

Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom. (22.01.2012)

Nemám rád filmy, které na svůj naviják dávají pouze návnady, na které se loví plešatý pozlacený sošky. A nic míň prostě neberou. The Help, ač se to tak zdá, takový není! A ani moc na Oscarech neuspěje, ale to přece neznamená, že Černobilý svět není filmovou perlou a dokonalým snímkem. Ženské drama plné utlačování, uspokojilo šovinistu jako jsem já, tohle si prostě plný počet zaslouží! 95% (09.01.2012)

Film ma nezaujal. Osobne nechápem, že je film tak vysoko a kto ho tak prehodnotil. Asi som práve preto čakal niečo prevratné, čo tu ešte nebolo, ale nestalo sa. Na film som sa tešil z dvoch dôvodov. Prvým bola Emma Stone a druhým, že sa dej odohráva na prelome 50.tych a 60.tych rokov minulého storočia. Čo sa týka Emmy Stone, tak ma po vizuálnej stránke vôbec nepriťahovala, pretože ju samozrejme naschvál urobili škaredou fiflenou. Celkovo bolo vo filme asi 20 žien a asi dvaja muži. Tento film radím určite do kategórie, ktorá je výlučne len pre ženské publikum. Je to vlastne o písaní knihy, ktorá poukazuje v 60.tych rokoch na diskrimináciu čiernej rasy a pár čiernych slúžiek rozpráva práve o tom, ako nepekne sa k nim ich biele majiteľky chovali. Pre mňa des a utrpenie pri pozeraní. (16.02.2015)

Přestože příběh Skeeter útočí nepokrytě na city příběhem, soundtrackem i postupně dávkovanými malými pointami, překvapuje mě, jak je vlastně přímočarý. Žádné schovávání hlavního tématu do roztodivných vedlejších kudrlinek, žádné přešlapování na místě. Od první větší scény zařadí jasné poselství vyšší rychlost a přes dvě hodinky v ní bez problémů vydrží. Díky tomu tak trojitá katarze působí o to důrazněji. Snad jen kdyby v závěru přišla nějaká ještě definitivnější, o něco málo osudovější, byl bych spokojený maximálně. Takhle mi při titulcích přišlo, že bych ještě pět dodatečných minut s voiceoverem do nepatrně vzdálenější budoucnosti určitě snesl. I tak si mě ale The Help získal nejen silou vyprávění, ale také dokonalým castingem i v těch nejmenších rolích. (20.01.2012)