Příběhy obyčejného šílenství

"Přece není možný, aby nás ženský dohnaly až k šílenství." Hra plná bizarních postav a absurdních karambolů až tak neuvěřitelných, že musí být prostě skutečné. Většinu komentářů na csfd začinám zápornou kritikou. Ne schválně, prostě to tak vykrystalizuje. Jenže tady opravdu nemám, co vytknout. Pokud existuje nějaká dokonalá hořkovtipná divadelní hra, je to tato. Už po prvním shlédnutí mi bylo jasné, že se k ní budu vracet jako k výborné knížce, nebo k chlastu. Perfektní scénář doplněn dokonalými hereckými výkony a atmosferickou hudbou. Pokud byl záměr vyvolat v každém z nás ten díl šílenství, nevím. U mě se to povedlo. 100% (28.09.2013)

,,Spousta lidí si namlouvá, že jsou šílení, ale jejich tajemství je v tom, že jsou úplně normální. Rozhlídni se kolem sebe a uvidíš spoustu jakoby pomatenejch lidí, ale nikoho, kdo by doopravdy zešílel." Nějak si začínám na tvorbu a styl mého "oblíbeného" Petra Zelenky docela zvykat. Jeho typický rukopis s neustálým proplétáváním dějových linek a vytvářením bizardních postaviček jako z Knoflíkářů nebo Sámotářů se holt nezapře ani na jevišti. Všemi milovaný Trojan mě nijak nezaujal ani zde, zato mě hodně bavil Miroslav Krobot v roli jeho táty a oceňuju i Ninu Divíškovou. Když na mne navíc z pozice režie a scénáře promlouval Zelenka takovým návalem (leč někdy přehnané) originality, nemohl jsem se dvě a půl hodiny nudit a po počátečních rozpacích jsem se nakonec zadíval a dostal do nálady pro ten správný nadhled. Šarády s výsměchem Čs. filmovým týdenníkům v podaní jejich bývalého komentátora, muž stříhající dívce vlasy během spánku, velkolepý experiment se žárovkou v ústech, stříkání moče ze sifonové flaše na soudní přísedníctvo,... Několikrát mě Příběhy rozesmáli, jindy spíše vyvolali pocit trapnosti, ovšem není takových absurdit a šílenství skoro všude kolem nás? Kolikrát je nevnímame, zavrhujeme nebo naopak stáváme se jejich součástí, ať už na straně původce nebo obětí, ač si to možná ani neuvědomujeme. Za celkovou myšlenkou díla rozhodně čtvrtou hvězdičku navrch. (02.12.2018)

Defilé Zelenkových šílenců, ať už ze Samotářů, Knoflíkářů, Příběhů obyčejného šílenství, nebo třeba i Roku ďábla je fascinující... Mám je moc rád. Skoro všechny (úplně všechny přece jen ne, to bych byl dobrej úchyl)... A jsou stejně dobře šílení ve filmech i na divadle... "Myslíš, že to mám z chlastu? Přece jen bych s ním nerad musel přestat." (09.02.2012)

V tomto zpracování Příběhů obyčejného šílenství, na mě scény působí vtipněji a tak nějak více promyšleněji, přesto je hra na rozdíl od filmového zpracování taková brutálnější a celá v celém svém kontextu působí, tak nějak depresivně, surově, ale nějakým šíleným způsobem i krásně. Naprosto zde exceluje Ivan Trojan, ostatní zde tak nějak ustupují do pozadí, až na paní Divíškovou s panem Krobotem. Jako první jsem kdysi viděla film a tenkrát mě tam hrozně okouzlila Zuzana Šulajová, jako Jana pro mě byla víc sympatická a taková více lidská. Obě dvě zpracování hodnotím 5 hvězdičkami, protože obě zpracování na člověka působí úplně jinak. (24.06.2013)

Lepší než film. Jedinou drobnou vadu vidím v scénografii. Některá řešení mi přišla samoúčelná, rádoby pokus o experiment. Je však taky možné, že jsem je nepochopil. Jeden příklad: Proč musí Trojan být ve filmu pořád polonahý? Proč se musí pro telefon plazit někam na balkón? Rád bych se scénografa zeptal, co tím myslel. (19.03.2011)