Zabil som svoju matku

Nemoci milovat, nemoci nemilovat - důsledek nevyrovnanosti duše. ___ Již v tomto prvním filmu jsou vidět prvky a známky autorského rukopisu, které se zdokonalily, ale i zopakovaly se v Imaginárních láskách. Ano, Dolan má vkus a je umělecky nadaný. Bezpochyby. Nejdůležitější však je to, že hluboce rozumí postavám a příběhům, které tvoří, a to převažuje nedostatky jeho filmu. (21.07.2011)

(2x) Ve všech ohledech pozoruhodný a formou zpracování zcela osobitý Dolanův celovečerní debut si zachovává svou výjimečnost především přístupem k zvolenému tématu, které bezpochyby svádí k tisícům dalších a veskrze fádních interpretací, jimž se ovšem tehdy ani ne dvacetiletý začátečník úspěšně vyhnul. Nahlédnutí do nelehké fáze dospívání pubertálního mladíka, hledajícího cestu ke své matce i přes permanentní vyhrocené averzní chování vůči její osobě, nabízí celou škálu definovatelných metafor, narážek a skrytých významů, výborně postihujících soužití dvou zdánlivě neslučitelných jedinců, z nichž ani jeden v zájmu vlastní pravdy nedokáže vyslechnout a pochopit toho druhého. Přecházení od komicky vypadajících žabomyších hádek k psychologicky vypjatým momentům umocňuje cílovou motivaci celého příběhu, uzavřeného jakoby prostým, ale o to více nečekaným setkáním beze slov. Náročný a v rámci dané role maximálně zvládnutý herecký výkon režírujícího Dolana byl byl poloviční bez božské Anne Dorval, doslova koncertující v postavě neurotismem stižené matky, sobecké a milující zároveň, velkoryse odpouštějící i umanutě trvající na vlastních požadavcích, jimiž ubíjí hrdinovo ego. Aniž bychom si to možná zcela uvědomovali, máme před sebou mimořádně vyspělé filmové umění; lyricky dryáčnickou sondu, zamýšlející se daleko více než nad homosexualitou citovým poutem mezi matkou a synem, které může být nenávistné i milující, ale v každém případě neoddělitelné a přetrvávající všechny bouře života. Bez diskuse zůstává fakt, že J'ai tué ma mère náleží k tomu nejlepšímu, co letošní queer filmový festival Mezipatra svým divákům mohl nabídnout. #Mezipatra 2010 (16.11.2010)

Vyzrálý celovečerní debut frankofonního Kanaďana Xaviera Dolana přivedl do políček filmového pásu onu palčivou nejistotu jinakosti dospívání, kterou posléze tak nešikovně zpovrchnil v (pro jisté kruhy až kultovních) Imaginárních láskách. Kontroverze a mladická snaha odlišit se i pobouřit tu mají podobu místy skutečně velmi drásavého příběhu matky a dospívajícího syna, kteří přes krvavé bělmo averze hledají jeden druhého, a ač si nejsou schopni navzájem naslouchat, pokoušejí se jeden druhému vykřičet svou lásku i nenávist. Bolavý vztah, v němž se těžko dá dohledat viny, který ovšem nutně musí oba brát takový, jaký je...jiné cesty životem není. Otevřenost výpovědi debutujícího režiséra (v jedné osobě i herce), originalita obsahu i formy, nádherná hudba a velmi zajímavé herecké výkony. A navíc neopakovatelná možnost poznat cosi podstatného o queer komunitě... (21.12.2011)

Své rodiče si nevybíráme, stejně tak jako si hlavní hrdina tohoto filmu nemohl vybrat svou matku. Na jednu stranu chápu jeho vztek a zlobu pramenící z občas nepochopitelného chování jeho matky, na druhou stranu se mi ale chce říct, že mohl dopadnout mnohem hůř. Toto je zajímavé a pozoruhodné konverzační drama, které je napsáno a do filmu převedeno naprosto dokonale, takže já jako divák jsem neměl sbemenší příležitost k tomu, abych se začal nudit. Téma homosexuality mám ve filmu velmi rád, obzvláště týká-li se to teenagerů, a když se k tomu ještě přidá problém s rodiči a pubertální revolta, tak si u filmu úplně rochním blahem, protože to jsou témata, která mě zatím ještě nikdy nezklamala a jsem rád, že se tak nestalo ani v tomto případě. Jednoduše se dá říci, že jsem z tohoto filmu nadšen a velice překvapen, protože jsem absolutně netušil, že mě dokáže tolik zaujmout a že z něj budu tolik nadšený. Jak málo někdy stačí k úžasnému filmovému zážitku, v tomto případě jednoduchý příběh o komplikovaném dospívání. Tady nemám nad čím váhat, uděluji plný počet, je to za pět hvězd. (11.07.2011)

Syn je fracek, matka je kráva, blbost v rodině je zřejmě dědičná. Autor asi moc četl Freuda (a pokud ho nečetl, tak by měl navštívit nějakého psychoanalytika!). Ale je to hrozně pěkně natočené, zábavné a nevšední. Přímo se vybízí srovnání s Imaginárními láskami, které z tohoto souboje vycházejí jako trochu slabší. (19.01.2013)