Ben Gördüm
Min Dît - Die Kinder von Diyarbakır
Min Dît: The Children of Diyarbakır
Réžia:
Miraz BezarScenár:
Miraz BezarKamera:
Isabelle CasezHudba:
Mustafa BiberHrajú:
Senay Orak, Hakan Karsak, Suzan Ilir, M. Tayfur Aydin, Muhammed Al, Berîvan Eminoglu, Alisan Önlü, Fahriye Çelik, Aram Kılavuz, M. Emin Yalçınkaya (viac)Obsahy(1)
Turecký Kurdistán devadesátých let. Během jedné květnové noci, na prázdné silnici u
Diyarbakiru, se náhle změní život desetileté Gülistan a jejího bratra Firata. Jejich otec, politický
novinář, i matka jsou zavražděni složkami státní bezpečnosti přímo před jejich očima. Nemají
nikoho a tak musejí přežít na vlastní pěst.
Desetiletá Gülistan a její bratr Firat žili se svými rodiči šťastně a spokojeně v Diyarbakiru, srdci
tureckého Kurdistánu. Najednou však přijde do jejich života tragédie - jejich rodiče zastřelí
polovojenští ozbrojenci, přímo před jejich očima. Šokovaní a vyděšení sirotci jsou posláni ke své
tetě, mladé a politicky aktivní Yekbun, která ale najednou zmizí beze stopy. Dny se mění v týdny a
peníze, které jim teta nechala, docházejí. Děti se musejí postarat sami o sebe. A co víc, Gülistan
jednoho dne potká tváří v tvář vraha svých rodičů…
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (10)
Naléhavá obžaloba režimu, který nejen, že je násilnický, nedemokratický, polovojenský (byl jsem tam a taky i na policii) ale také asociální. Je to podáno tou nedrsnější formou, skrze děti. Senay Orak předvádí velmi přesvědčivý herecký výkon, někdy jej omezuje na své doširoka otevřené oči, které říkají vše. A tihle Turci podporující takovéhle vrahy by chtěli do EU. Nejvíc jsem byl vyděšen z absence jakékoliv sociální organizace, která by se o děti postarala a zabránila smrti nemluvněte. No islámský svět se mi hnusí odjakživa a toto dílo mě v tom jenom upevnilo. ()
,,MÁ ZAHRADA RŮŽÍ UVADLA. ZŮSTALY MI ŠRÁMY NA SRDCI. PROSÍM O POMOCNOU RUKU, PLÁČU O POMOC. KDE JE KURDISTÁN, MÁ RODNÁ ZEMĚ? ............PROSÍM O POMOCNOU RUKU, PLÁČU O POMOC. KDE JE KURDISTÁN, MÁ RODNÁ ZEMĚ?“..... /// Je to rebel! – řekli si Turci a taťka dostal kulku do palice. Aby se to nepletlo, dali jednu i mamině. A siroty po nich zůstaly. Nikam po ránu nechodily (hej more a už vůbec ne na socialku!) a jen (chvilku) čekaly, jestli jim ty prachy – který došly, bude někdo doplňovat. Je vás moc (řekl si asi Bůh, a nechal nemluvně umřít.....) a ve dvou se líp táhne (tož kurva, to víme...). A co jako na to mám říct já? To jako takhle doopravdy se s tím ti Turci v Turecku neserou? (Co by na to řekl král Šahriár?) Škola života. Žádnej čas na noční můry.... (leda že by se čirou náhodou)....vobjevil ten vrah – kterej je mimochodem taky taťka. Další z těch filmů, ve kterých jde o víc než o filmařinu. Vzpomeňme na Požáry nebo Rozchod Nadera a Simin. Teď by jeden pro změnu začal podporovat PKK, i když nemá smysl se zabejvat jejich politickejma myšlenkama. Jde jen o děti (oběti a nástroje politickýho boje) a pátrat po pravdě bych nechal jinejm. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, proč bych si měl pamatovat ksichty dětí, kterým sejmu rodiče. 2.) Hledám nějakou definici pro ,,sociální stát“. 3.) Thx za titule ,,fureg“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** ()
Bezesporu bylo hlavním účelem, aby jsme zapojili své emoce, potažmo empatii k takovým človíčkům jako jsou Děti z Diyarbakıru. Jestli jsem to uhodla alespoň z části, tak se to Merazovi Bezarovi u mě podařilo. Je jisté, že na to měla vliv i ta nádherná Gülistan, která měla oči, že by se v nich člověk utopil. Hrála navíc tak přirozeně, že jsem jí všechno věřila. Dokonalá volba pro tuhle roli, věřte, že z ní oči nespustíte po celou dobu. Ten smutek, beznaděj, poznání zla, láska k bratrovi, bezelstnost a důvěra jí jsou vlastní zřejmě i v osobním životě. Je to smutné o to víc, že v podobných obměnách to tam asi takhle chodí. Z některých se pak stanou malí zlodějíčkové, podvodníčci, ale co jim jiného zbývá, aby v tom marasmu přežily. Závěrečné finále jak jedou v autě a dívají se do ulic Diyarbakıru se mně zdál už moc na hraně, ale co já o takových místech a životě vůbec vím? ()
Velmi prekvapivy vitez Febiofestu 2010, ovsem tento vyber poroty slozene vyhradne z divaku me nijak neurazi, spise naopak mu fandim. Jednalo se o prijemnou filmovou fabulaci, kdy naprosto stavim stranou pocit, ze v realu si do vsech dusledku nedokazu takovy pribeh predstavit, a to ani v krajich, ve kterych se odehrava. Co me vsak tesi, od existence souteze na Febiofestu divaci vzdy vybrali film ze zeme, ktera neni na zapad od nasich hranic - Estonsko, Srbsko a nyni Turecko. Jde o nezpochybnitelne voditko, co by si divaci v nasich kinech prali a podporuje to tezi, ze by se nase zkostnatela distribuce mela zacit orientovat na zeme, jejichz kinematografie jsou jiz nekolik let objektivne kvalitnejsi nez ve Francii, Italii ci angloamerickych zemich. ()
Od čias, kedy sa Kurdistanom preháňal Kara Ben Nemsi sa tam toho veľa k lepšiemu nezmenilo. Neviem, čo robia tamojšie sociálne úrady, ale nikoho zjavne nezaujíma, že žijú tri malé deti samé, nechodia do školy a nemajú čo jesť. Ak ochorie bábätko, nejdete s ním k lekárovi a keď nemáte dosť peňazí na lieky, tak má proste smolu, vkľude si ho zakopete do zeme a nikoho to nezaujíma. Nič príjemné na pozeranie, no takéto silné príbehy mám rád. ()
Naozaj smutný príbeh z pohľadu detí, ktoré prišli o všetko a odpoveď na otázku "Prečo?" zostáva mimo akéhokoľvek ľudského chápania. Bol to naozaj pútavý film už od samého začiatku, aj keď počas svojho priebehu sa tu vyskytli aj menej dynamické fázy, ale konečný efekt a dojem bol v mojom prípade naozaj nadpriemerný. Ulicami srdca Kurdistanu - Diyarbakıru som sa sám pred pár rokmi prechádzal, a tak to na mňa zapôsobilo ešte viac ako za normálnych okolností. Drsný príbeh o deťoch ulice, ktoré už asi nemajú ani čo stratiť podáva pozoruhodný pohľad do detskej psychiky a myslenia, ale aj o úžasnej vzájomnej podpore detí s podobným osudom. Tá atmosféra bola naozaj silná... ()
Vítěz Febiofestu 2010 je typický festival killer, ušlechtilá nuda poplatná obecným představám angažované tvorby. Jakoby společenská potřeba převážila nad ostatními filmovými a estetickými hledisky. Přijde mi to nefér, ale děje se to i na jiných festivalech (i v tomhle se tedy Febiofest přiblížil světu). Viděl jsem všech 13 soutěžních filmů a jsem si jistý, že tam byly zajímavější kousky. ()
Ihned v úvodu se musím zpovídat z toho, že mi děti z Diyarbakiru připomínají až moc Milionáře z chatrče. Jistě příběh se drží u dětství zatímco u druhého jmenovaného sledujeme vývoj a dospívání. Pohádkový příběh o zkrocení zla na dvou úrovních nakonec hlavně hraje na city, proto chápu, že se festivalové porotě na Febiofestu líbil nejvíc. Já s jejich výběrem úplně nesouhlasím, hlavním mým typem byl Popel a krev. ()
Nemají to ty děti mimo území "civilizace" lehké. U nás by je šoupli do děcáku a bylo by. Tady se musejí protloukat samy a je to chvílemi mrazívá podívaná. Díky tomu se na to člověk vydrží dívat až do konce, i když chvílemi se mi to zdálo rozvleklé, některé pohnutky režiséra jsem nepobral (celá dějová linka se začínající prostitutkou) a na posledních 20 minut mi vypadly titulky...:-) ()
Společensko kritický příběh o přežívání dvou osiřelých dětí, který před jejich očima zastřelili rodiče. Film určený především pro festivaly zaujme, ale ne příliš. (Vítěz divácké poroty Febiofestu). ()