Polnoc v Paríži

Mám tu hned několik poděkování. Nejprve bych rád poděkoval za změnu jízdního řádu autobusů, nově přidaný spoj o půl jedenácté večer se mi bude při návratech z kina moc hodit. Dále děkuji topičovi kina Sokol, že využil nedávné vichřice a dotáhl do kotelny kus poctivého dříví, pročež jsem mohl snad poprvé v litomyšlském miniplexu odložit svršek. Nu a konečně; děkuji slovutnému Woodymu Allenovi za další mistrovský tah. Nejprve mě příjemně naladil nádhernou skladbou, posléze uspal v domnění, že půjde o další konverzační exhibici, a poté mě nenápadně vtáhl do děje tak, že na konci jsem s Owenem i dýchal. Mistr mi opět předal hlubokou a moudrou myšlenku, vysvětlil mi, proč je většina lidí ustavičně s něčím nespokojena. Znovu mi dokázal, jak pravdivé jsou teorie, že na světě je až příliš mnoho lidí, než abychom se křečovitě chopili prvního, kdo nám překříží cestu, a nemohli už nikdy víc pátrat po té pravé duši. A především mi Woody ukázal, že nezáleží na tom, odkud přicházíme, kam jdeme nebo co máme na sobě. Vždyť Owen si vystačil s jedním jediným oblekem. Záleží na tom, jak otevřenou hlavu v daný okamžik máme a na kolik jsme přitom sami sebou. Přeji každému, ať prožije stejnou půlnoc, jako Gil. Byť by to nemělo být v Paříži... (13.12.2011)

Snímkem se nese určitá vibrace a já jsem (zdá se, z našeho sledovacího ansáblu, osamocen) jí s potěchou naslouchal. Možná je to kouzlo Paříže, které táhne do minulosti... taky často říkám že jsem se narodil do špatného času... možná jistá spřízněnost s nerozhodností hlavního hrdiny a jeho hledáním (ženy?) sebe sama. Obsazení je podařené. Wilsonův lehce vyjevený výraz je zcela na místě, Rachel McAdams zcela moderní, Marion Cotillard krásně dobová i známé zváře známých osobností byly fajn. No a finální "rozhodnutí"? Asi vím co bych udělal já, ale byla by to těžká volba. (03.03.2012)

Hlavní postava Půlnoci v Paříži pochybuje o svém intelektu, stejně jako většína protagonistů Allenových příběhů. Až do doby, kdy se dostane mezi ty, které tolik obdivuje a kteří ho natolik inspirovali, že se dal ke psaní. Najednou ožije... Jako ožíváme my při objevení něčeho nového a zároveň nepoznaného. Dil prožívá to, po čem touží většina umělců moderní doby a museli jsme se tak dívat pouze na filmy, kde se příběhy z Paříže odehrávají. Nyní k tomu stačí jediný film, díky kterému zažijeme Paříž 20. let, smích, slzy a umění. Půlnoc v Paříži. (10.07.2011)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Na filmy Woodyho Allena se vždycky moc těším. Taky se ale divím, jak on do těch svých filmů dokáže vybrat tak úžasné herce. Buď je znám a moc se na ně těším, což je i případ tohoto filmu, nebo je neznám, ale moc hezky potěší. Taky ty hlavní role jsem si všiml, že si často vybírá tak, aby dokázali zahrát prakticky jeho. Woody Allen, když nechce hrát hlavní roli, tak si to napíše tak, jak mu zobák narost, tudíž pěkně a najde si osobu, která to zahraje přesně, tak jak on by si to představoval a Owen Wilson v tomhle ohledu přesně ukázal Woodyho Allena mládí...akorát o tisíc stop hezčího. Na druhou stranu ale musím říct, že to mi na filmu taky trošku nesedělo. Owen Wilson je herec, kterého mám hrozně rád, ale necítil jsem z něj tu přirozenost, kterou do filmů normálně dává. Tady nehrál postavu Gila, ale postavu Woodyho Allena, a to se mi moc nelíbilo. Každopádně příběh samotný je pohádkový a snový. Tak trošku jiný, než bych mohl čekat, ale ve všech ohledech určitě moc hezký. A Paříž k tomu dodává tu parádní, romantickou kulisu, ktrou Marion Cotillard a Léa Seydoux během nanosekundy vášnivě rozebírají. (08.01.2012)