Irónia osudu

Neutešené, sivé sídliská jednotlivých miest viedli k uniformite života, ktorý bol poskladaný z uniformných činností v uniformnom čase. V skutočnosti hádam nereálny, ale vo filme ponúknutý omyl s bytmi v Moskve a Leningrade. Žeňa, riadne naliaty, nasadne omylom, namiesto kamaráta, do lietadla smer Leningrad, nechá sa odviezť na svoju adresu bydliska a tak sa, nevediac o sebe a o svete, dostane do úplne iného bytu a spustí tak lavínu komických situácií a nedorozumení. V druhej časti tohoto filmu je komiky už pomenej a sledujeme miestami romantické nadväzovanie nových vzťahov. Ako to skončí, netreba hádať, vsjo jasno ... V tomto televíznom filme zaujme nežná tvárička poľskej herečky Barbary Brylskej, do ktorej sa v rokoch sedemdesiatych, pri pozeraní tohoto filmu, musel zamilovať hádam každý chlap. :) (31.12.2015)

Film vypráví příběh muže středního věku, který těsně před Novým rokem chodí pravidelně s přáteli do lázní v Moskvě, tentokrát se ale v lázních opije při připitích na své zásnuby a odletí místo svého přítele do Leningradu. Tam se nechá odvést do svého domnělého bydliště, avšak jak velké je jeho překvapení, když zjistí, že v jeho „bytě“ bydlí cizí žena… Ironie sudby je romantickou komedií plnou zmatků a (ne)dorozumění, které se odehrávají (víceméně) v průběhu jedné noci v jednom bytě, takže hlavní důraz je kladen na herecké výkony a proměnu vztahu postav během jejich krátké známosti. Naďa a Žena musí v průběhu noci urazit v poznání toho druhého dlouhou cestu, aby si nakonec padli do náručí. Dozvídáme se o nich různé intimní detaily, telefonáty a návštěvy podsouvají naraci kupředu nebo do ní přináší náhlé zvraty. Všeobecně výkon Brylské a především Mjagkova v hlavních rolích je dominantním kladem celého filmu. Škoda jen, že Timur Bekmambetov nedopřál dvojici ve svém spektakulárním pokračování naleznutí klidu v manželství. (23.01.2011)

V posledný deň roku 2020, ktorý fakt nestál za nič, som dodržala starú sovietsku tradíciu a strávila tri hodiny pri tomto filme, presne tak ako už roky rokúce občania ZSSR a neskôr aj nástupníckych národov. Kult je kult, treba vidieť. Herečka v hlavnej úlohe je charizmatická, zato pán doktor Žeňa sa chová ako debil a dokáže sa spiť ako mužik. Správanie ústrednej dvojice niekedy úsmevné, niekedy trápne, koniec to však zachránil. (01.01.2021)

Skutečnost, že i v sovětizované části Evropy, ba dokonce uvnitř samotného impéria vznikala velká díla, není nic překvapivého. Víc než o jednotlivé díly se tu přitom jedná o výrazná jména vyzrálých a pro nezasvěcené až překvapivě tvořivých silných osobností. Komedie, která ve své druhé části prakticky zcela ztrácí své původní žánrové určení, vypráví filmově výrazným, nenapodobitelně osobitým filmovým jazykem příběh rodící se velké lásky. Tato nanejvýš pravděpodobná nepravděpodobnost se vztahuje k lidem, jimž přímo "bijí" jejich biologické hodiny. Víc než poutavý námět sám si přitom naši pozornost podmaňuje téměř mikroskopická autorská, scénáristická i režijní pozornost, se kterou je tento proces, v němž hodiny nahrazují týdny a měsíce, sledován. Vyzrálým uměním světové úrovně překvapuje nejen polská krasavice Barbara Brylska (účinkovala i v české kinematografii zpravidla ve filmech spíše problematické kvality), ale i pro nás prakticky neznámí ruští herci (Andrej Mjagkov jako Žeňa-Jevgenlj-Evžen, Ljubov Dobržanskaja jako Žeňova matka nebo Olga Naumenko v roli žeňovy moskevské snoubenky). Opomenout nelze ani zpěv tehdy mladé Ally Pugačovy (1949) i víc než šťastné užití veršů mladší i klasické ruské moderní poezie (Marinu Cvětájevu vyvažuje vedle jiných neméně zdatná a tvořivá Bella Achmadulina /1937/). A tak nevadí, že ve více než tři hodiny trvajícím filmu ani jednou nezazní slovo "sex", věrohodně působí přelety mezi oběma největšími ruskými městy, a ani to, že touha po štěstí, vůle porvat se o ně s dosud nepříznivým osudem, tuto skutečnost zejména divácky víc než vyváží. LÁZEŇ je nesporně hluboké dílo, nevšední zážitek, klasika, která bere, zdá se, dech i mladší české a slovenské divácké generaci. Toho, čím národní umělec SSSR (v soudobém Rusku se tyto tituly běžně používají a společensky ctí) Rjazanov oslovuje i naši současnost, je zkrátka víc než dost. (01.03.2012)

Áno, vôbec nie som prekvapený, že tento film je v Rusku vianočnou klasikou. Je to totiž rozprávka ako vyšitá. Moderná rozprávka z normalizačného Ruska, z ktorého si na naše prekvapenie dokáže Rjazanov robiť príjemnú. ironickú srandu. Len neviem, či sa jedná o kritiku týchto králikární, alebo o ich oslavu, keďže spoločná adresa v dvoch mestách sa nakoniec ukáže ako osudové šťastie :). Tie sídliská vyzerajú vskutku nevábne, kam sa hrabe Petržalka 80. rokov. Na druhú stranu o to viac vynikne tá osudovosť lásky v ich útrobách (interiéroch bytov). Maximálne nereálne, maximálne romantické, ale predsa len trochu dlhé a miestami monotónne, odohráva sa to totiž prevažne v jednom byte. Alebo dvoch, ale tie sú si maximálne podobné. Čo je ďalšou podarenou iróniou tohto filmu. Ten nakoniec viac osloví ľudí po tridsiatke, trpiacimi podobnými problémami, ako naši hrdinovia. (05.01.2015)