Hanna

Nejvíc se mi líbilo audiovizuální propracování, ale o tom filmy nejsou. Úvodem si mě Wright získal hned, ale prostřední část, kdy Hanna poznává skutečný svět, jako by byla v zemi Oz, se můj zájem začínal ztrácet. A stejně jako u periody i tady si mě získal až na konci, kde bojovým akcím dodávají Chemical brothers pořádný styl. Ale to je tak všechno. (05.06.2011)

Saoirse Ronan - (Hanna) +++ Eric Bana - (Erik Heller) +++ Vicky Krieps - (Johanna Zadek) +++ Cate Blanchett - (Marissa Wiegler) +++ John Macmillan - (Lewis) +++ Tim Beckmann - (Walt) +++ Paul Birchard - (Bob) +++ Tom Hollander - (Isaacs) +++ Produkcia: Marty Adelstein, Leslie Holleran +++ (23.03.2013)

Po zhlédnutí Hanny jsem konečně pochopil, proč tolik holek miluje filmovou ságu Twilight. Kolem této ságy se toho hodně namluvilo a spousta lidí, hlavně chlapů, ji dost tvrdě poplivalo, nicméně podle mého je problém celé věci někde trochu jinde. Problém je čistě v tom, že kinematografie je mužský svět, kde většinu klíčových tvůrčích pozic jako režie, scénář, kamera, hudba nebo střih obstarávají v 90% případů muži (a to procento je asi ještě vyšší), tudíž i filmy samotné jsou ryze mužské, včetně ryze ženských žánrů jako romantické komedie, které zvláště dnes nabývají dosti cynického a sarkastického tvaru. Ženy jsou tak nuceny sledovat mužské filmy, mohli bychom říci po vzoru existencialistů, že jsou doslova „vrženy“ do mužského světa, do něhož se narodí a nemají moc možností, jak to změnit. Samozřejmě tyto mužské filmy mohou číst nějak podvratně a proti srsti, ale i to se po čase stane zbytečností, protože se na ně postupně adaptují a vůbec jim nepřijde nějak závadné, že vlastně sledují něco, co s jejich myšlením a viděním světa není tak úplně kompatibilní. Maximálně to nějak vnitřně tuší. Jenže občas nastane anomálie, doslova výbuch nečekaného, a na světě se zjeví ryze ženský film jako Twilight, kterému ženy logicky bezvýhradně podlehnou (na tom filmu, respektive sáze, sice taky dělali hlavně chlapi, nicméně minimálně autorka knihy a scénárista jsou ženy). Představme si obrácenou situaci: představme si svět, jemuž vládnou ženy, nějaký hybrid dívčí války a amazonek. V takovém světě by logicky i ryze mužské žánry jako akční filmy byly natáčeny z ženské perspektivy, a vypadaly by tudíž trochu jako Hanna, kde na místo konfrontace, deformace a fyzičnosti převládá tanec, pocity a neustálé a příznačné utíkání z této akce pryč. A teď si představme, že by se v takovém ženském světě čirou náhodou zjevil nějaký esenciálně mužský akčňák, konkrétní nebudu jmenovat, dosaďte si tam nějaký svůj oblíbený – nastalo by samozřejmě to, že bychom byli stejně nadšený a horlivý jako holky z Twilightu. (19.12.2011)

Obdivuji práci Joe Wrighta a myslím si, i přes jeho poslední dva průměrné filmy, že to je největší britský talent současnosti, ale subtilní holčičky, které v hand combatu zmastí chlapa o hlavu vyššího a 50 kg těžšího, prostě nedávám. Podobně blbě naivní scénáře snad ani do současné kinematografie nepatří (tímto zdravím 80.léta). (27.07.2011)

Wright vzal modrou tužku a namaloval hrušku. A pod hruškou halíř - sláva, osobitý malíř..! Béčková zápletka oblečena do audiovizuálně stylového kostýmu, u kterého nebylo důležité, jestli je pohodlný, ale aby dobře vypadal a co nejvíce se lišil od ostatní konfekce. Hanna však mé srdce minula a nevím, jestli ji dám ještě někdy šanci ke druhé střele - leda že by v crossoveru střílela po té, co má na konci křestního jména ještě písmenko "h", protože hýká pro portfolio strýčka Disneyho.. A k tomu malíři - talent bezesporu má, ale příště si musí ke svému obrazu vybrat nějaké sofistikovanější téma, než je hruška.. (14.05.2012)