Něco jako komedie

Zbláznit se může každý, říkají psychiatři. To, že lidé, kteří ten život zkrátka nejsou schopni normálně unést, jsou vlastně mnohem lidštější a citlivější než ti, co žádný papír na hlavu nemají, zjišťuje i šestnáctiletý Craig, který skončil na pár dní v léčebně kvůli svým depresím. Postavičky jeho spolupacientů jsou skvěle zahrané a působí opravdu věrohodně (08.12.2013)

Koukal jsem na to převážně kvůli Zachu Galifianakisovi, protože je sranda se na něj už jen koukat a to navíc ještě umí mluvit, ale tohle bohužel za moc velkou pozornost nestojí ani jako film, ani co se týká učásti Galifianakise, on sám je sice srandovní, ale celej film tady sám rozhodně neutáhne, obzvlášť, když se tady řeší vážnější téma, i když odlehčenější formou a odehrává se to v psychiatrický léčebně (27.01.2011)

Snímek je to sice pomalý, jeho rozjezd je až unavující, leč inspirativnost mu nelze upřít. Jsem si nyní naprosto jist, že v rámci zachování zbytků duševního zdraví je nutné příští dovolenou strávit v blázinci. Nikdo tam po mně nebude nic chtít, doktoři budou na vrcholu blaha z mého zájmu o jakoukoli hru, jídlo bude v danou hodinu čekat na svém místě a pokud si budu chtít zařvat MUHUMUHUHÉÉÉÉÉ!, tak to nikomu nebude připadat divné. I na zemi může být RÁJ. (02.03.2012)

Být mladým je strašně náročné. Tohle nám (ve zkratce) říká tenhle sympatický, hodně dobře obsazený film. Hlavní hrdina (pro mě neznámý Keir Gilchrist) se mi opravdu do role kluka, který neví, jak dál, opravdu hodil. Stejně jako Zach Galifianakis, který zde předvedl minimálně pozoruhodný výkon. No a začínám pomalu chápat, co všichni vidí na Emmě Roberts. V menších rolích se mi líbili Jeremy Davies a hlavně Lauren Graham (bylo fajn ji vidět znovu ve filmu). Upřímně, kdybych tenhle film viděl tak za rok, tak by mě možná tak nezasáhl, jako teď. Taky totiž přede mnou stojí pár věcí (maturita, vysoká) ze kterých mám trochu depresi. A vědět, že na mě někde v nemocnici čeká někdo jako Zach anebo Emma, tak si asi taky dám trochu "pauzu" ode všeho… :-) 90 %. (13.02.2011)

V súčasnosti je mladý človek vystavený väčšiemu vplyvu stresových situácií, než ako tomu bolo za čias našich rodičov. Možnosti, ktoré sa vo svete otvorili sú ako pasti, ktorých jedinou úlohou je zmiasť a zneistiť. Craig prežíva niečo podobné. Pocity úzkosti, depresie sa u neho prejavujú častejšie ako by sa mu páčilo a pomyslenie na samovraždu nedokáže už niekoľko týždňov dostať zo svojej hlavy. Tak príde na psychiatriu a žiada aby ho vyliečili. Film je príjemnou tragikomédiou zo života ľudí, ktorých reálny svet udupal a ktorý sa nevedia, alebo nemôžu znova postaviť na nohy. Craig ako inteligentný mladý človek, ktorý sa zaujíma sa stáva pozorovateľom rôznych osudov, s ktorých sú pre neho niektoré dôležitejšie ako ostatné. Za veľmi krátky čas si dokáže nielenže vybudovať na psychiatrií autoritu, ale aj spoznať spriaznenú dušu a postaviť sa na vlastné nohy a čeliť priamej konfrontácií so svetom. Viem, znie to jednoducho a predvídateľne a ja to tu ani nemienim vyvracať. Boden a Fleck si ale každopádne zaslúžia niekoľko mojich úctivých slov, pretože pri ich filme som sa bavil. Vyvarovali sa patetickosti, do ktorej to mohlo každou sekundou skĺznuť a aj trápnosti. Scény sú pospájané v dokonalej súhre a vytvárajú príjemnú, uvoľnenú atmosféru, ktorá sa nesie celým filmom. Na tom majú veľkú zásluhu aj pacienti psychiatrickej liečebne, ktorý boli vtipný a uveriteľný. Hlavne Galiafianakis, ktorý predviedol jednu z vážnejších svojich postáv a ktorá mu kupodivu veľmi sedela. Priemerný príbeh, v nadpriemernom spracovaní. (16.10.2011)