127 hodín

Tento rok akoby sa roztrhlo vrece s filmami hodných Oscara za najlepší film (The Black Swan, Inception, The King´s Speech... facebook doň na niektorých zdesenie nezaraďujem :) To, čo dokázal Danny Boyle s jedným hercom uväzneným obrovským balvanom v stiesňujúcich podmienkach, je priam neuveriteľné. Veľmi plytký námet je zachránený množstvom technických detailov - parádne strihy, krásna farebná kompozícia obrazu, jemná melodická hudba prelínaná potrebnou dynamikou, kamerové nálety na nekonečnosť dravej prírody a najmä retrospektívne vracanie diváka do minulosti, ktorý si pod rúškom blízkej smrti vytvára k Aronovi vzťah plný súcitu a túžby, aby našiel konečne to správne východisko. Divák nemá chvíľu na to, aby si oddýchol od adrenalínových sekvencií a film utečie ako voda. Chvíľami meditatívne prvky, chvíľami neznesiteľná agresivita, ktorá vyráža z nevyhnuteľnosti urobiť to najdrastickejšie rozhodnutie. Priznávam, tú mega brutálnu scénu som odmietla vidieť, pretože v tom prípade by hrozilo, že by som tomu filmu jednu hviezdu neprávom odobrala :-) (27.01.2011)

127 hodin začíná tak jak si divák může dle traileru představovat. Rozfázovaný záběr, vysoké tempo a podmanivá hudba. Perfektní audiovizuální složka není nic, na co bychom nebyli u Dannyho Boyla zvyklí, takže vše začíná v podstatě přesně dle očekávání. První fáze snímku je vysoce dynamická a téměř bez ustání si drží vysoký převod. Recipient by nejspíš měl být tempem snímku rozladěn, neboť tuší, že podobnou rychlostí se hlavní postava do očekávaných trablů dostane poměrně brzy, přesto si probíhající jízdu užívá, ba dokonce by ji nejspíš chtěl zažít. V druhé části snímku dochází k prudkému útlumu tempa, Aaron je pevně zakotven v jedné lokaci a divák de facto s ním. V tuto chvíli je nejspíš jeho přáním zvýšení tempa a rychlé ukončení snímku. Motivátorem může být nezájem – snímek nevytváří vděčnou podívanou, případně nesnesitelná dávka empatie – pro diváka se utrpení postavy stává těžko sledovatelným. Otázkou však je, zda tu právě ten první důvod jasně nevyhrává. Ne, že by to byl přílišný problém. Ono je v podstatě jedno, jak je dosaženo cíle, nicméně nakonec je to právě divák, kdo se bude cítit ošizen. O čem vlastně tenhle snímek chtěl více vyprávět? O utrpení, které Aron ve svém „vězení“ pociťoval, nebo o nudě, kterou tam zažíval? Nejen vložené flashbacky, ale i scény s ruční kamerou napovídají, že se snímek mnohem více věnuje právě nudě. Utrpení zabírá mnohem méně prostoru a v podstatě z temporytmického hlediska pouze napomáhá dějovému vývoji. Objevuje se téměř neznatelně a v plné síle se projevuje až na konci. Ač jsem to sám příliš nepociťoval, dle komentářů se dá usuzovat, že emociální dopad na diváka (od prožívání s hrdinou, po znechucení explicitními scénami) tento nový Boylův přeci jen snímek má. Na druhou stranu, je to opravdu podstatné? … K té obsahové skoroprázdnotě a pseudopsychologizujícím náznakům by se raději ani nevyjadřoval. Někdy je prostě lepší mlčet. Jako lidský příběh neuvěřitelné, jako film ovšem nepříliš přesvědčivé. (10.01.2011)

Jsou příběhy, které ani kdybyste narvali do stodvacetisedmi hodin filmu, pořád to bude málo. No a potom ty druhé. Jako třeba ten o frajírkovi, co uvízl v díře. "Dobře ti tak, debile!" směje se zpočátku spokojený divák, ale jeho pocit satisfakce se rychle vytrácí! "Dobře ti tak, debile!" směje se divákovi už po třiceti minutách pan Boyle, který po Milionáři z chatrče přichází s Nudilem z Utahu. Frajírek je pořád v díře a vás se s pocitem děsu napadá, co tam asi tak bude ještě hodinu dělat??? Nu coby, stojí, čumí a hlavou se mu honí narkomanské fllashbacky. A když už je celý otlačený a znuděný, vzpomene si na první kapitolu Invazivní sebechirurgie, upižlá si tupým, čínským nožem hnátu a jde domů. Je to přesně takový ten neurčitý pocit, jako když se vám tchýně zabije ve vašem novém autě. Prostě excelentně zahraný, mistrovsky zrežírovaný film na hovno. (07.01.2011)

Jsem rád, že tento celosvětově známý příběh natočil Danny Boyle... jeho dynamická réžie a parádní cit pro hudbu jsou jednou z mála klíčových faktorů, proč jsem se po celou stopáž nezačal nudit. Boyle opět zvládá přenést psychické rozpoložení hlavního hrdiny na diváka a je radost sledovat výtečně hrajícího Jamesa Franca, který one-man show zvládá na jedničku. Tato podívaná mě bude dlouho ležet v hlavě… mé hodnocení 4,5 hvězdičky… Skutečná fotka Arona Ralstona: den třetí (08.01.2011)

Na tenhle druh filmů moc nejsem, ale tenhle se mi fakt líbil. Vyloženě bych tady sice nevychvaloval herecký výkon Franca, ani další tolik vyzdvihované atributy filmu, ale spíše jeho psychologii, psychologii hlavní postavy a to, že i když měl Boylle pouze dva způsoby, jak příběh divákovi přiblížit, tedy vizual a audio, podařilo se mu to naprosto dokonale. Divák (alespoň ten vnímavější) doslova cítí emoce hlavního hrdiny, cítí bolest, trpí žízní s ním a podléhá změnami vědomí, tolik typických pro takto extrémní životní situace. Samotný závěr je pak vygradován do emocionálního orgasmu, který nese jednoduché, ale naprosto základní poselství pro všechny živé bytosti ..."Přežít... a nikdy se nevzdat!!! ..." (14.05.2011)