13 zabijakov

Původní film jsem neviděl, ale při sledování jsem došel k závěru, že Miike se asi docela hodně snažil napodobit originál a nejsem si jistej, jestli to bylo zrovna dobře, protože ta nejzásadnější část celýho filmu - bitva, je sice totálně dokonalej realistickej masakr, ale s naprostou absencí hudby, což ve výsledku, spolu s ještě nedostatečným představením postav, znamená, že to nedokáže v divákovi vzbudit téměř žádný emoce a jedný se tak jen o sledování parádní krvavý vřavy, ale vůbec to nepůsobí jako hrdinskej boj 13ti bojovníků proti dvousethlavý armádě, je to docela škoda, protože jinak to bylo fakt výborný. (03.04.2011)

Ambiciózních "Třináct statečných" v krvavě asijském stylu předkládá masivní bojové a vyvražďovací scény. Ty režisér Takashi Miike spustí až po patřičně napínavých a patřičně dlouhých přípravách. Druhá polovina filmu je jen samá akce. Vloudily se do ní ale i povědomé a několikrát viděné filozoficko-politické myšlenky o semknutosti feudálního asijského státu. Někomu bude připadat, že to Miike přehání, jinému, že trefně uhodil katanou o hlavičku. Kdo nemá rád emočně vypjaté herecké scény, odsekne jednu hvězdičku. 7/10 (14.07.2011)

Souhlasím se Segrestorem, první polovina filmu byla k uzoufání nudná a od záměru to vypnout mě odrazovala jen hudba, která byla velmi, velmi dobrá. A tak jsem se útrpně prokousávala dějem s mnoha podobně znějícími jmény a extravagancemi jednoho urozeného , sadistického zmetka až konečně bitva přišla a to jsme byli někde jinde. Absolutně naturalistické, bez všech příkras, kdy vzduchem zní svistot mečů a potok a tráva zrudly krví. Skvělá práce kameramana, ovšem za tu ukrutnou rozvleklost to víc jak tři hvězdy nebude. To si ti stateční, padlí samurajové vlastně nezasloužili. (25.10.2014)

Samurajská žánrovka "co sek katanou to mrtvola", která těží z delší (ale povedené) expozice, díky níž pak divákovi třináctka odvážných jdoucích na smrt během pětačtyřicetiminutového "13 versus 200" zúčtování není zcela ukradená. Dlouho tu tak zdařilý a žánrově čistý film podobného ražení nebyl, byť nepřináší nic nového. Jinak pro jednou zase až nezvykle uklidněný a normální Miike. (05.07.2011)

Miike se ukázal jako precizní řemeslník, který dokáže každému svému dílu v závislosti na žánru dát odpovídající formu. Po dětských rozjívenostech, komiksových macho excesech nebo fantaskní šónen romantice dává svému samurajskému eposu ukázněný rámec ctící postklasický styl šedesátých let. Počáteční klid před bouří značí úhledné ritualizované sekvence v interiérech, ale ani posléze v sekvencí příprav na bitvu a závěrečné sekanici se nekonají žádné vidoklipové orgie. Pouze místy si tvůrci dovolí odchylku jako personifikovaný pohled umírajícícho samuraje, ale vždy se jedná o postupy ladící s rámcem samurajského dramatu. V Mikeho rukách ovšem nevznikla jen reminiscence na původní film Eičiho Kudóa z roku 1963, nýbrž osobitý a doposud nevídaný pohled na kult samurajů a jejich hodnoty. Zásadní je v tomto ohledu posun postavy zvráceného knížete do podoby fanatického cvoka posedlého ideou kastovního systému a na něho vázaných práv a povinností jednotlivých tříd. Zatímco postklasické samurajské filmy jako "Harakiri" (1962) kritizují knížata za falešné a jim prospěšné výklady bušida, v Miikeho filmu se prostě celý systém ukazuje jako jedna velká zvrácenost sloužící hrstce zhýralých magorů. Proti tomu Miike a scenárista Daisuke Tengan staví svět obyčejných lidí. Famózní tečka s floutkovským banditou a medvědy staví celý hrdinský epos do pozice patetické absurdity. Samurajové neustále omílali čest, oddanost, odhodlání zemřít v boji, odvahu tváří v tvář bitvě a mistrovství meče, ale opravdoví hrdinové a tvrdí bojovníci byli lidé ze spodních příček sociálního žebříčku, kteří dokázali v době vlády samurajů přežívat a užívat si život. [Filmasia 2010] --- Zhlédnuto znovu koncem května 2013, kdy v souvislosti s nezřízeností a egocentričností prvních mocenských projevů bestie, která usedla na Pražský hrad, Miikeho pojednání o míře oddanosti autoritě tváří v tvář její nesoudnosti získává zcela nové a naléhavé vyznění i pro české publikum... (05.12.2010)