Zámek v Čechách

„Ja som vedela, že sa naše vzťahy nakoniec vyjasnia.“ Zámek v Čechách je skvelá vec stojaca najmä na výkone Jiřiny Jiráskovej a na silnom a pôsobivom scenári o odchádzajúcej dobe, kedy ešte bolo relatívne bežné stretnúť pozostatky šľachtických rodov, s ktorými sa ale tunajší politický systém nepáral a bolo jasné, že je otázkou času, kedy skončia a zostanú po nich len spomienky a rozpadávajúce sa staré sídla na obrovských pozemkoch, na ktorých o pár desaťročí vyrastú supermarkety a nákupné centrá. Okrem toho je to o ľuďoch a o tom, ako sa niektorí nemenia, čo možno nie je úplne dobre, ale iní sa vplyvom strachu menia radikálne – a to tiež nie je dobre. Silný koniec. (25.02.2021)

„Poslední léta moc kouřím. To je všechno, co mi ten socializmus přinesl...“ Ve dvou zásadních filmech své poslední tvůrčí dekády (tím prvním je Tichá bolest 1990) obrací režisér Martin Hollý pozornost směrem k vyrovnávání se s komunistickým režimem 50. let. I zde se plně projevuje Hollého mistrovství v působivém předvedení lidských osudů na pozadí konkrétní společenské situace. Po opakované spolupráci s Tiborem Vichtou a Jiřím Křižanem našel Hollý tentokrát stejně výborného autora námětu a scénáře v Jiřím Hubačovi, o jehož mistrovství v psaní dialogů lze napsat totéž, co o Hollém v souvislosti s režií. Vznikla opravdová perla českého filmu 90. let ve znamení komorního lidského příběhu, jenž si možno za doprovodu stejně tak vynikajících hereckých výkonů užít bez hluchých míst. I během nostalgicky dojemných chvil (viz. flashbacky do mladých let hraběnky během hry na piáno na oslavě) dokáže Hollý udržet sentiment v míře natolik, aby nesklouzl do přílišné patetičnosti. Snad každá scéna zde různým způsobem odkrývá konkrétní postoje lidí na pozadí doby či dokonce samostatný drobný příběh epizodních postav (např. bývalý hoteliér v podání Leoše Suchařípy, kostelník nebo bývalý přítel hraběnky dnes jako předseda výboru). Zdánlivě oddechové a nevyzpytatelnou povahou hlavní postavy i lehce úsměvné drama mě i napodruhé emocionálně vyčerpalo daleko víc, než jsem předpokládal... a Jiřina Jirásková? Byť to může znít jako klišé, ona svou roli nehraje, ona zde tou hraběnkou s „modrou krví“, pevnou náturou a obrovským smyslem pro poctivost i ironií přímo JE! Bez diskuze jedna z Jiráskové životních rolí, jakou si tato paní herečka po dlouhých letech zákazů během normalizace rozhodně zasloužila. 95% (25.10.2020)

České drama, jehož děj začíná v roce 1948, kdy je stará, ale psychicky nesmírně odolná hraběnka nucena opustit její rodový zámek, jenž je okamžitě zestátněn, je zbavena veškerého majetku a bylo jí přiděleno řadové jméno Anna Lansdorfová. Po deseti letech, během nichž dle svých slov měla často bídu, ale nikdy strach, si plní svůj poslední sen a vrací se do svého bývalého zámku oslavit své sedmdesátiny. Domnívám se, že J. Jirásková v roli pro režim nežádoucí hraběnky, jež se však odmítala před kýmkoliv sklonit, podala jeden ze svých nejlepších výkonů. Po jejím boku se představil výborný K. Heřmánek, jakožto hraběnčin bývalý sluha Alois, z něhož se postupem času stala alkoholem zničená troska, jenž si nedokázala najít své místo v nové socialistické beztřídní společnosti. Režisér M. Hollý ve spolupráci se scénáristou J. Hubačem, jehož některé opusy hraničí s genialitou, vytvořili velmi poutavé drama, v němž můžeme pouze obdivovat nezlomenou a cílevědomou šlechtičnu, jež si i přes nepřízeň osudu zachovala svou někdejší eleganci a aristokraticky povýšený charakter. (22.07.2014)

".....ale já si vás nevážím..." nikdy jsem nebyla nadšenou obdivovatelkou herectví Jiřiny Jiráskové, ale tahle role jí byla ušitá na tělo. Hraje zase pořád stejně, ale zde je to zcela na místě. Karel Heřmánek se svým civilním herectvím jí sekunduje více než dobře, jeho postava je ještě zajímavější než postava hraběnky.. Příběh je napsaný hubačovsky skvěle, lidé zde nejsou ani hodní ani zlí, ale jsou pokroucení dobou. Proto zde tak vyčnívá hraběnka, která se zlomit nenechala. Vybavil se mi Jiří Voskovec ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů - " proč se pořád chováte tak slušně? Ze stejného důvodu jako vy ne. Je to dáno výchovou." (05.11.2014)

„Kachyňovský“ televizní film, který stojí na námětu a opravdu skvostnému herectví Jiráskové a Heřmánka. Scénář se uchyluje ke smíření a nostalgii i tam, kde mohl nastat přímý střet a konflikt, který by šel až na krev. Z tohoto hlediska si Hubač práci na závěr hodně ulehčil: hraběnku nechá - zcela dle očekávání - zemřít (právě ve „vhodnou“ chvíli – předtím na umření rozhodně nevypadala) a než se tak stane, spustí se celá lavina klišé: venkovská kapela v černém, zapomenutý zahradník s kytkou, oživlé vzpomínky z mládí hraběnky včetně předčasně zemřelého milence, vzdorovitě vztyčená černá vlajka a chátrající zámek jako němá výčitka. Scénárista jeho formátu se měl alespoň pokusit takovým klišé vyhnout. (20.02.2011)