Kam nikdo nesmí

Velice zajímavá až mystická kamera, za srdce beroucí song Marušky Rottrové, a velmi životná postava v podání Josefa Somra, který tu žel má jen malou roli. Jinak film je skutečně o vyšetřování toho, kdo neposkytl dívce potřebnou pomoc po autonehodě, což se vzápětí překlopí do flashbacků, jak ty vztahy vlastně byly, a v současné linii otec hledá syna a snaží se pochopit i něco o sobě. Jenže ve chvíli, kdy jsou karty rozdány, nepřichází žádný zlom, žádná větší chvíle napětí, a samotný vnitřní - tedy ten psychologický - příběh, jednotvárně klopýtá ke konci. Jednotvárně i v obrazovém pojetí, kde již žádná další překvapení rovněž nečekají. Takový solidní průměr, který by vystačil na středometrážní povídku, ale jako celovečerák ztratí brzy dech. (12.07.2011)

Nebýt toho konce, dalo by se říct, že si to Eda vyšetřil sám... Pro mě neobvyklé herecké složení v trochu netradiční lyrické detektivce hned s několika podezřelými. Podstatnou část filmu tvoří vzpomínky hlavní postavy, jehož hlas považuji za nejhezčí český v historii. Malgorzata byla celkem vzato kočka a na konci ji dokonce donutili k odhalení. Zvláštní roli trochu bohémského a hodně zatrpklého intelektuála tu hraje Josef Somr. Kromě hlavní ženské postavy (jíž hlas propůjčila Marta Vančurová) jsou předabování ještě i Juraj Durdiak (Oldřich Kaiser), Libuše Geprtová (její jmenovkyně Švormová) a také Eugen Jegorov (asi měl příliš mečivý hlas, hlasově ho zastal Oldřich Janovský). Melancholický, ve svém důsledku smutný film o jedné velké tragédii. S žigulem vytočeným do vysokých otáček, Čmaňou lajnujícím kurty a Maruškou krásně k tomu pějící. (29.08.2014)

„To mám tak ráda, to tedy mám moc ráda. Ten jed co vjel mi pod kůži, když spávala jsem na růžích. Co z toho mám?“ Upřímně moc nechápu, co z toho mají všichni ti, co zde tento film hodnotí či komentují jako něco spíše průměrného, či možná dokonce i podprůměrného. Mě tedy toto psychologické drama s detektivní zápletkou docela chytlo za srdíčko, jak se říká. A určitě to nebylo jen díky té dech beroucí písní Marie Rottrové. Téměř magická mi přišla kamera (zvláště ve flashbackách pojatých, jako by se vše odehrávalo v nějakém snovém oparu). Výborný byl určitě i Eduard Cupák v hlavní roli. On tyhle psychologické role myslím vždy uměl. Polskou herečku Małgorzatu Potockou (představitelku zabité Lucie) jsem viděl poprvé, ovšem byla veskrze kouzelná (i díky dobře zvolenému dabingu Marty Vančurové). Praxi tehdejší doby občas dabovat české herce moc nechápu, a řekl bych, že jak Libuše Geprtová, tak třeba i Evžen Jegorov by v originále jistě nezněli hůř než, když je namluvili Libuše Švormová a Oldřich Janovský. Ale tohle je za mě u tohoto filmu snad jediná vada na kráse… Příběh muže středního věku, který ač již mnohem dříve rezignoval na svou otcovskou roli, nyní dělá co může, aby svého syna nejen našel, ale hlavně aby jej zbavil veškerého možného podezření z neúmyslné zabití při autohavárii, mi jinak nepřišel ani unylý, ani zdlouhavý. I celá ta zápletka v podobě jejich vzájemné rivality v lásce ke krásné ženě mi dávala smysl, a když pak na konci filmu syn svému otci vyčítá, že mu ji „ukradl“, bylo mi obou mužů dost líto, neboť bylo zřejmé, že to odcizení mezi oběma je patrně již definitivní. Inu jak zpívá Marie Rottrová: „Co je na střepy, už se neslepí….“ PS: Ve filmu mě zaujaly i mnohé dialogy plné zajímavých myšlenek, ať už plynuly z rozhovoru hlavního protagonisty s Lucii (viz např. když spolu dotyční vedou diskuzi zda platí, že „láska je vždy vítězstvím toho, kdo miluje méně“) či je coby bonmoty pronáší postava velmi zajímavě ztvárněná Josefem Somrem (viz třeba „Kdo se chce mít jako prase v žitě, musí být svině). (10.03.2021)

V soutěži o nejnevýraznější snímek navzdory velkým jménům herců i režiséra si film vede velmi úspěšně. 1) Všichni se tváří, jakoby banality vycházející z jejich úst byly zásadní životní moudrosti. Vypadá to, že si to myslí i scenárista a režisér. 2) Za malou pozornost stojí snad jen pěkný 27letý Juraj Ďurdiak (spisovatelův syn Michal), 26letý Ivan Luťanský (mladší vyšetřovatel) a švihácký zatím ještě štíhlý 32letý Jan Kanyza. (19.08.2019)

Zastřené flashbacky nejdou moc naproti nějaké ucelenosti, spousta herců je předabovaných a pachatel s ponožkami od „dekadentní“ antuky se odhalí jen tak mimoděk. Možná i proto, že Haničinec, který v tu dobu už pátým rokem daboval Columba, nepochytil jeho vyšetřovatelské schopnosti a tak se mu alespoň snažil přiblížit kabátem.. Spíše než kriminálku čekejte melancholicky laděné drama o muži, kterého okolnosti donutily pustit okolí do míst, kam nikdo nesměl a vy si při tom narušování komfortní zóny stárnoucího překladatele uvědomíte, že Eduard Cupák byl v tu dobu takový český Tommy Lee Jones. P.S.: Naposledy jsem viděl při úvodních titulcích takhle kouzelnou kombinaci hudby a černobílých fotografií u Malickova Days of Heaven.. (11.02.2022)