Kráľova reč

Srovnání s letošním Fincherovým trhákem chápu pouze v souvislosti s oscarovými nominacemi, ale jinak není fér. Každý z těch filmů funguje docela jinak, přestože oba by šlo při troše fantazie zařadit pod škatulku "konverzační drama". V případě King's Speech mám nicméně trochu problém vyrovnat se s tím, že ten film není ani vyloženě "britsky komorní" ani "hollywoodsky velkolepý" - stojí někde mezi a nejsem si úplně jistý, zda mu to ve všech situacích prospívá. Filmu jednoznačně dominují postavy - herci, které jsou ale často umisťované do poloprázdných a poměrně rozsáhlých interiérů (občas se dokonce nacházejí daleko od středu záběru, na samé straně, nebo v rohu), nebo v druhém extrému jejich obličej vyplňuje většinu plátna. Dá se říct, že tím Hooper zdůrazňuje izolovanost monarchy od tehdejší společnosti, ale občas to zase vypadá, že si jen nedal příliš práce z mizanscénou. Je potřeba říct, že The King's Speech skutečně nejvíc ze všeho táhne dvojice Firth - Rush a pokud byť jeden z nich na scéně chybí, film tím poměrně znatelně trpí. Narážím hlavně na ona hluchá místa s mocenskými čachry v královské rodině, která jsou zajisté potřeba, abychom plně pochopili jednání hlavního hrdiny, ale místy působí trochu jako vata. Závěrečné minuty ovšem plní vše, co mají - široké úsměvy i dojetí jsou zaručeny a zlatá soška pro Firtha zrovna tak. (31.01.2011)

Lékárnickými vahami po jednotlivých ingrediencích pečlivě odvažovaný zatraceně oldschoolový a komorně působící snímek, kterým především odborník na historické "filmy" Tom Hooper dokázal pobláznit svět. Nutno říct, že vcelku po zásluze, ale taky si vezměte, co měl k ruce za "materiál". Kdyby Colin Firth po loňském Single Manovi nedostal Oscara ani teď, tak už by Akademii opravdu někdo zapálil...a možná bych mu nabídl sirky, kdyby mu nechtěl chytnout zapalovač;) Z Heleny Bonham Carter byste nechtěli mít jen skutečnou "Queen Mum", ale chtěli byste, aby byla vaše vlastní babička, protože to, jak laskavě prochází celým filmem, a jak jí věříte každičký pohyb, to snad ani nejde popsat. Geoffrey Rush je pro změnu takovým tím příjemným usedlým patronem, který má v sobě velkého ducha, a jeho filmová choť Jennifer Ehle zase na svém malém prostoru dokazuje, kdo že je dnes ta někdejší úžasná Elizabeth Bennetová (a znamená to, že se nemá zač stydět). Jsou prostě všichni úžasní, a k tomu nám ještě tvůrci předhazují luxusně obsazené a zahrané vedlejší, malé a ještě menší role (Churchill!!!), a nechávají všechny procházet parádně dobovými interiéry i exteriéry, a vůbec je to řemeslně vypulírované jako správný historický útok na diváky jinými zbraněmi než rykem tisícihlavých armád. Králova Řeč vypadá jako zatraceně vymazlená televizní inscenace - což je ostatně Hooperovo domácí hřiště - a z toho důvodu se obávám, že i přes ten dokonale fungující hodinový strojek, co má uvnitř, nebude zakrátko nikdo chtít poslouchat to vyladěné tikání, a vrátí se k tomu vypjatému kraválu, který jsme si navykli dostat, když jdeme na dobrý film. A proto se také bude říkat, že Králova Řeč vlastně ani nebyla ničím zajímavá. Říkám, že to je hloupost, a při vzpomínce na pro mě překvapivou noční scénu Bertieho/Jiřího a Alžběty, a na to, jak mi sevřela srdce, se odvážím dát 90%. PS: Obvykle říkám, že čeští dabéři bojovali předem ztracenou bitvu - ale tentokrát mě kvalita zvládnutí jejich u tohoto konkrétního filmu extrémně obtížného úkolu skutečně velmi mile překvapila. I tak ale originál zůstane nepředstižen - s opakem ovšem mohl počítat jen ten největší optimista. A přitom zrovna u téhle premiéry mohla ČT s klidným srdcem trvat na uvedení v původním znění - lépe řečeno kdy jindy by už byla lepší příležitost? No ale co už, dokonáno jest, a nebylo to špatné. (03.06.2011)

Už v předchozím sportovně odlehčeném dramatu Damned United naznačil tak ryze anglicky působící režisér Tom Hooper svou zálibu v silných osudech z davu se vydělujících solitérů, kdopak také může být větším solitérem než koktající král, že? Co ale v Prokletém klubu pan režisér naznačil, to v Králově řeči dotáhl k dokonalosti - film ryze anglický, vyvěrající z hlubokého anglosaského kulturního povědomí, odehrávající se v kontextu ryze britských fenoménů, ať už je to ono tisíckrát vyzdvihované britské impérium, či třeba letitá tradice britského královského rodu, formální předpisy (protokol), BBC, ale i třeba fotbal atd. Tady ovšem přichází ta překvapivá hloubka celého snímku, stejně jako je hluboká historie Commonwealthu, tedy Společenství národů, a vlastně i celé anglické jazykové oblasti, zahrnující většinu vyspělého světa. Nelze se tedy divit poctám a Oskarům, tady se popisuje něco, co je součástí zásadnějšího dějepisu, než je ten náš, a popisuje se skutečně bravurně. Tom Hooper zvolil velmi konzervativní režijní přístup, vsadil na britskou blazeovanost, velmi statickou kameru a klasicky konverzační podstatu dramatu amatérského logopeda a jeho VIP pacienta. A právě svéráz tohoto tvůrčího postupu je kouzlem, který oslní svou manýrou tak typickou pro britský snímek, respektive pro originál z BBC. Strhující herecký koncert zadrhávajícího se Colina Firtha a blazeovaného Geoffreyho Rushe je skutečně ojedinělý, to snad musí vidět i slepý, pokud tedy alespoň trochu slyší.:-) Znamenitý film. (09.02.2011)

| Scenár: David Seidler | Hudba: Alexandre Desplat | Produkcia: Iain Canning, Emile Sherman, Gareth Unwin, Geoffrey Rush | Distribúcia: The Weinstein Company (USA), Momentum Pictures (UK) | Štúdio: See-Saw Films, Bedlam Productions | Rozpočet: 15 miliónov $ (8 miliónov £) | Tržba: 271,643,886 $ | Megatonová rana päsťou Hollywoodu do tváre. Angličania zase ukázali, ako točiť pocitové, minimalisticky dokonalé, a pritom i emotívne silné klenoty. Oscar sa už dávno nedostal tam, kam by naozaj mal. Teraz svojho oprávneného majiteľa našiel bezpochybne. Ako tvorcovsky, tak i herecky. (25.01.2011)

Herci, kteří si dávají záležet na každém gestu a intonaci každé věty. Režisér, který nepostřehnutelně přechází od konverzační komedie k serióznímu historickému dramatu. Kameraman, který klasicky pojatému příběhu dodává moderní šmrnc a v neposlední řadě scenárista, který k dějinám své rodné země přistupuje s respektem poučeného člověka, nikoli s nábožnou úctou. Králova řeč je díky souhře všech zmíněných (i nezmíněných, třeba Alexandra Desplata) podobně příjemnou jistotou jako libovolně vybraný bonmot Winstona Churchilla. Bez velkých překvapení, bez hluchých míst. Vkusně, chytře, nepodbízivě a se zřetelným přesahem do dnešní doby, kdy hraje mediální prezentace mnohem větší roli. (Výzvu představuje Králova řeč pro ty, kdo rádi Freuda a Lacana – Albert se z přízemí Lionelovy ordinace, ze zakomplexovaného podvědomí, skrze výpovědi o svém traumatizujícím dětství (model letadla) a za vydatné pomoci manželky postupně propracovává na stále vyšší úrovně, hledaje svůj hlas, v přeneseném významu svou mužnost.) 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Faidra, genetique, Morien, Arbiter, Aidan (12.03.2011)