Nevítaní

Takýchto osudov je bohužiaľ príliš veľa. A je len dobre, keď sa o nich hovorí a majú šancu sa dostať do médií. Za totáča boli ukrývaní v rôznych kláštoroch, bokom od bežného obyvateľstva aby nerušili socialistickú idylu. Aj z tohto pohľadu sa treba pozerať na počínanie ich rodičov. My ostatní im akurát môžme držať palce.. (01.10.2010)

Působivý dokument, který vás během dvou hodin vtáhne do životních osudů pěti lidských osobností, jejich dětství a dospívání a především do jejich nesnadného oproštění od nelehkého začátku v Jedličkově ústavu a postupného začleňování se do společnosti a slastí běžných lidských strastí navzdory jejich handicapu. Materiál sám o sobě silný dost, vhodným seskládáním vzletů a pádů jednotlivých osudů i mezi sebou vznikla pětihvězdičková záležitost, naskýtající zevrubný, „zlidšťující“ náhled do osudů, životních postojů a názorů tělesně postižených a stejné pohlcení jako poslední tři zářezy od Heleny Třeštíkové. (23. Finále Plzeň - 19.4.10) (29.04.2010)

nevim proč, ale o mě koluje takova vžita představa, že se směju postiženejm lidem...neni to teda vubec žadna pravda.... tadle fáma vznikla při jedny hodině čj, kdy jsme dostali za ukol utvořit věty s některejma, nám ještě v tý době nepříliš známejma výrazama... já tenkrát dostal slovo IRONIE.. a my sme meli ve tride jednoho vochrnutyho kluka na vozejčku, kterej měl ještě navic řečovou vadu... a já nevim proč, jestli na me byl byl vod pani učitelky vyvijenej nějakej neúnosnej tlak,,,nebo to bylo tim že sem byl tekrát podviživivenej (jednou sem dokonce spolknul panáčka z lega (a taky sem si stavěl domeček z matrací,ale to sem nepatří)), ale já nevymyslel nic lepšího než NEJVETSI IRONII JE, KDYZ SI CHLAP NA VOZEJKU SLAPE NA JAZYK...no a vod tý doby sem takhle vocejchovanej.... já teda nemám paměť na ména, takže už ani nevim, jak se ten chudák menoval, tak bych se rád touto cestou omluvil alespon zde účinkujícím..... bylo by to tedy pro čápa, krocana, tu slečnu s těma palčákama a ostatní kytovce,,,,držte se frajeři, a žádný vopičárny (09.10.2010)

Kdo je vítaný a kdo je nevítaným hostem na Zemi? Tenhle dokument je zajisté užitečný a zařazuji si ho do svého filmového archívu "Film a Sociologie". Asi každý ví, že sociologii byl jeden čas přikládán velký význam, a to v době, kdy se - nejen v komunismu - ale především v U.S.A. dělaly rozsáhlé výzkumy o lidské společnosti, a lidském já. Nevím o tom, že by se ještě někdy opakovaly, snad ze soukromých peněz, pokud by to nějakého soukromníka extra zajímalo, ale jen sotva by to změnilo zásadnější náhledy na člověka a lidský život. Výsledky nebyly a nejsou příliš optimistické, za to jde o reálný odraz nauky o člověku a společnosti.***Ideologie socialismu pracovala s mnohem prostějším modelem, než který poskytuje svět kapitalismu. Co je ale jisté, tak že každý společenský model má své plusy a mínusy, takže by bylo příliš zjednodušující házet na minulý režim jen špínu. Obzvláště když to často dělají ty osoby, které na sobě stále nesou především socialistické myšlení a to bez ohledu na věk! Že se změní doba, to neznamená, že se v tom okamžiku změní i lidé, kteří ostatně o to v minulé době ani nestáli. V té době jsem vyrůstal, takže vím, jaká byla a především jací byli ti lidé, co tehdy studovali, jak přemýšlei a jejichž světy se odráží na jejich dětech, které se narodili často právě začátkem devadesátých let, tedy relativně už v "nové době".*** Nepochybně je zajímavé, že režisér dokumentu si našel po dobu dvaceti let chvilku času a natáčel s těmihle lidmi o jejich osudech, a předkládá je i nám, lidem (a tedy i divákům), které to zajímá. (30. 9. 2.010; 13.03). (30.09.2010)

Časosběrný dokument o pěti postižených dětech z libereckého Jedličkova ústavu a o tom, že i přes jejich handicap dokážou mnohem víc než kdokoliv z nás zdravých .. předně vypořádat se s okolím a uvědomit si, že na jejich "nenormálnosti" nic nenormálního není, prostě jim sem tam chybí ruka či noha, ale jinak jsou z masa a kostí jako my. S léty zvládají být skvělými rodiči, sexují, nádherně malují, štvou je stejné věci jako nás .. a to přesto, že vyrůstaly v odloučení od zdravých vrstevníků i rodičů. Na jednu stranu jim není co závidět, ovšem já, figurka červy prolezlá, ale Geppettem se všemi údy řádně vyřezaná (fajn, už jsem doopravdickej kluk), nemám tolik ctižádosti a odhodlání jako zvládl kdokoliv z nich. Mít klobouk tak smekám .. a fandím. (26.04.2014)