Blue Valentine: Milostný príbeh

Kontrastní souhra scén ze současnosti a flashbcků z minulosti umocňuje ambivalentní pocity z každého "nepohádkového" vztahu - stojí za to, se zamilovat, když chemie nakonec vyprchá? Stojí za to milovat, když vám to druhý neoplácí stejnou mincí? Z filmu si lze odnést jak depresivní pocit z bezvýchodnosti vztahů, tak pocit naděje, že to stojí za to zkoušet... Stopáž se mohla trochu uskromnit, snímek není natolik přemýšlivý, aby ospravedlnil své loudání. Vztah mezi protagonisty je však vykreslen skvěle, je z něj cítit pravdivost a život, nicméně osobně mi přijde dávka pesimismu kolující v žilách snímku trochu navíc (resp. působí prvoplánovitě). 7/10 (06.06.2013)

„So there’s a child molester and a little boy walking into the woods. The child molester and the little boy keep walking further and further, and it’s getting darker and darker, and they’re going deeper and deeper into the woods. The little boy looks up at the child molester and says, ‘Gee, mister. I’m getting scared.’ And the child molester looks down at him and says, ‘You think you’re scared, kid? I have to walk out of here alone.“ (11.04.2011)

Chci se na to podívat ještě jednou, protože mám takový dojem, že je zde zaděláno možná i na plný počet, ale nerad bych se unáhlil :) - - - Oproti jiným "indie snímkům" (tenhle vágní pojem nemám moc rád - důležité však je, že mluvím o vymezení na základě stylu filmu) se film Dereka Cianfranceho liší hlavně svou celkovou náladou a vyzněním (vizuálně třeba vůbec nevybočuje z trendu). Namísto odlehčené a příjemné atmosféry je svět Blue Valentine hodně pesimistický a depresivní. Nejde však o jednoznačnou negaci, ze které by vznikal převrácený princip kýče. Naopak, postavy jsou prokreslené a zároveň i do jisté míry nejednoznačné - přitom na příběhu samotném je strašně vidět, že Cianfrance opravdu pro řadu scén vycházel ze svých životních skušeností - jsou tak výstižné a přitom interpretačně bohaté (oproti doslové popisnosti většiny filmů). Jinak lineární příběh je navíc chytře rozsekán a na přeskáčku poskládán - ve filmu tedy neustále přecházíme z přítomnosti do minulosti. Tím se Dereku Cianfrancovi podařilo jednak vybudovat patřičnou fatalitu celého vztahu (radostné chvíle seznámení jsou vzápětí konfrontovány s vyčpělým vztahem v manželství), ale také obě pomyslné poloviny filmu vzájemně propojit drobnými detaily (z filmařského hlediska opravdové lahůdky), přičemž obě časové linie končí naprosto zásadním zvratem pro vztah hlavních hrdinů - což závěr snímku tedy ještě umocňuje. Ale samozřejmě nejde o pouhé laciné (omlouvám se za toto slovo-floskuli) dolování emocí! To je až vedlejší produkt filmu, který je až příliš reálný a ve svých postřezích velmi pravdivý... - - - Nakonec jsem si řekl (nemůžu si jinak pomoct), že musím napsat i jedno z největších komentářových klišé na CSFD: Ryan Gosling a Michelle Williams hrají naprosto perfektně :-) EDIT: Tak po třetím zhlédnutí jsem si jist, že jde téměř o dokonalý film! (21.01.2011)

Stále častěji nám jsou stereotyp ve vztazích, ponorková nemoc, či počáteční stav pomíjivé zamilovanosti prezentovány jako cosi přirozeného, co se musí postupem času zákonitě přihodit každému. Neříkám, že ne. A v tom je jádro pudla, protože se vším se dá bojovat. Blue Valentine je pak pravdivým a smutným příběhem dvou lidí, kterým došly síly o něco dříve... [FFF 2011] (28.08.2011)

Ze začátku mě to bavilo, nebo jsem byl alespoň zvědavý, co se z toho vyklube, jelikož jsem si o Blue Valentine nic nezjišťoval. Po cca půlhodince už jsem se začal nudit a celkově jsem byl zklamaný, jelikož je film naprosto o ničem. Tedy o ničem filmovém, pouze o všedním životě manželského páru, rozdělený na dva akty. Více mě bavil ten první, ale upřímně nedokážu říci, jestli bych měl lepší pocity, kdyby se ten druhý vůbec nenatočil (jak bylo ostatně plánováno). Nicméně - všední, černobílé, okoukané. Každý má nějaké problémy, kvůli tomu nemusim koukat na film. A to mám režisérovo pozdější dva filmy velmi rád...50% (13.01.2016)